Re: Stavba dvacetiny z polystyrenu
Napsal: 16 led 2013 07:46
Celková hmotnost modelu stavěného z polystyrenu je závislá především na konečné úpravě povrchu. I jemnozrnný vysokotlaký expandovaný polystyren nemá strukturu akceptovatelnou pro naše použití – hodnoceno z estetického hlediska (z hlediska Reynoldsova čísla je to jinak…). Tady si dovolím trochu odbočit od minimaket a danou problematiku pojmout trochu šířeji i vzhledem k menším modelům.
U halových modelů (pistácií a oříšků) je možnost vytmelit povrch šlehaným tmelem a po přebroušení přetřít/přestříkat Balakrylem. Já osobně nejsem velkým příznivcem této technologie – moc se mi nelíbí, že povrch modelu má v podstatě pevnost a odolnost proti poškození stejnou, jako samotný polystyren. Pokud vím, na dané téma komunikuje Vladík s Martinem a tuším, že Ki-43 nebo Datsunův Frank jsou nějak takto dělány. Všechny moje polystyrenové ořechy a pistácia byly bez jakékoliv úpravy, která by povrch uzavírala. U Tigercata, Bearcata a později u Hodka jsem zkoušel potahování mikrofilmem. Hmotnost perfektní, vzhled přijatelný, ale ta výroba mikrofilmu a práce s ním… Samozřejmě mikrofilm odolnost taky moc nezvýší, ale změny na tuhosti třeba OP jsou opravdu překvapivé. V souvislosti s tímto postupem mne napadlo několik alternativ, které jsem však doposud nevyzkoušel. Jednou z nich je vytvoření lakového filmu stejně, jako jsme dělávali větší obtisky na CO2, které už díky rozměrům nešly nastříkat na hnědou lepicí pásku. Film jde nastříkat i na vhodnou plastovou fólii, z ní po zaschnutí sloupnout a nanést na model. Já jsem používal PE pytle. Faktem je, že film byl silnější a těžší než mikrofilm, ale určitě by šlo si s tím pohrát. Jen rozvinutím této myšlenky je použití obtiskových papírů pro laserové tiskárny. Ty na inkoustové tiskárny jsou nepoužitelné pro svoji tloušťku – to vím určitě. Papíry pro laserové tiskárny by měly být podstatně lepší – ale osobní zkušenost zatím nemám. To už by potom nic nebránilo natisknout celý potah – stejně jako na papír. Já jsem jen zkoušel polepovat polystyrenové vzorky klasickými obtisky a opravdu to vypadá dobře. Určitě tak zkusím potáhnout příštího polystyrenového ořecha. Předpokládám pozitivní výsledek…
Dvacetiny však potřebují něco pevnějšího – tzn. papír. Tady jsou dva základní problémy – jaký papír a čím lepit. Po mnoha letech trápení a zkoušení disperzních lepidel různých značek a hustot jsem skončil u lepidla na tapety Metylan. Používám Metylan Special Instant rozmíchaný na hustotu medu. Celý problém spočívá v tom, že potřebujeme, aby si lepidlo při zasychání potah „přidrželo“. To žádná disperze nedokáže, protože je sama od sebe řídká a přitom po zaschnutí relativně těžká. Takže snaha o snížení výsledné hmotnosti jejím ředěním vede ještě k většímu zoufalství při práci. Metylan po vyschnutí neváží prakticky nic – stačí si zvážit hmotnost prášku před rozmícháním a pak se divit, kolik lepidla z něho je... Pokud je potah správně přilepený, netvoří se na něm při mírném ohnutí částí vrásky. To se s disperzí prakticky nedá dosáhnout. S Metylanem – pokud je ho naneseno dostatečné množství – je to naopak bez problémů. Těm co nevěří, doporučuji provést zkoušku na nějakém vzorku, kolik váží samotný a po zaschnutí naneseného Metylanu.
Troufám si tvrdit, že nalezení vhodného lepidla pro potahování je jedním ze základních předpokladů pro úspěšnou stavbu minimaket z polystyrenu. Jen pro představu – Metylan jsem použil poprvé až u Kena…
Že moc nejde použít Modelspan a ostatní vláknité papíry se zdálo být zřejmé už po prvních pokusech – potah zůstával pórovitý a jediným výsledkem snahy o jeho uzavření byl rapidní nárůst hmotnosti bez jakéhokoliv vizuálního výsledku. Pokusy se „šustivými“ hladkými papíry byly slibnější, ovšem problémem byla rozpadavost většiny těchto papírů ve vodě a značné pnutí při vysychání potahu – obzvláště potahování křídel je „zážitek“ (OP se dají při vysychání zatížit). Takto je potažena Airacobra. Zlom ve směru vývoje nastal po zveřejnění zkušeností R.Pajase s různými druhy potahových papírů. Poznámka o praktické nemožnosti samostatného použití papíru 3,6g/m2 byla velice inspirativní. Papír lze totiž velmi dobře prolakovat na podložce z Durofolu (tentýž materiál, který je ideální pro kabinky) a hlavně jde z této podložky po zaschnutí laku sundat. A to se dařilo i s papírem 3,6 g. Potíž je v tom, že aby se dobře zavřely všechny póry, je toho laku potřeba víc. Nárůst hmotnosti není hlavní problém – ten spočívá v tom, že papír se stane velmi tuhým a na zakřivených plochách odmítá spolupracovat. Jsou-li „oka“ mezi jednotlivými vlákny příliš velká, lak se často při sundávání z podložky vytrhne a jsou viditelné póry. Pokud příznivci Balakrylu míní, že stačí taková místa nebo celý potah přetřít zředěným Balakrylem, jako u klasické konstrukce, tak se mýlí. Jediným výsledkem je nárůst hmotnosti. Balakryl totiž nedostane šanci vytvořit film – v místech pórů jej „hladový“ polystyren odsaje. Dalším problémem při prolakování papírů je nerovnoměrnost lakové vrstvy – ta se při lakování větší plochy prakticky nedá ohlídat. Vynikne to až po potažení, kdy někde je povrch hladký a někde výrazně kopíruje polystyren pod ním. Takto je potažen Ken. Rovněž jsem zkoušel „prolakovat“ papír Balakrylem. Prvním překvapením bylo, že na rozdíl od laku Balakryl na Durofolu velmi dobře drží. Rovněž je nepříjemné, že papír se při nanášení Balakrylu velmi snadno poškodí – obzvláště při práci s většími plochami. Výčet pokusů s většinou problematickými výsledky by mohl pokračovat, ale i z toho, co jsem doposud napsal si lze udělat představu, že to občas moc legrace nebyla. Nicméně mohu popsat postup při přípravě papíru, který je zcela "čerstvý" a v tomto okamžiku se mi zdá velmi dobrým řešením. Alespoň první dojmy z potahování P-40 tomu nasvědčují. Perličkou je, že jde vlastně o skloubení historických poznatků a současných trendů. Papír 6g/m2 je velmi zředěným zaponovým lakem přilakován k podložce pokryté voskovým papírem, který se používá jako krycí u samolepicích tapet. Asi půjde použít i nějaká plastová fólie, ale to chce vyzkoušet (voskový papír byl po ruce). Tím se papír jednak fixuje k podložce, jednak se stane odolnější vůči vodě. Na takto „naseparovaný“ papír jsem pak molitanovým válečkem nanesl jen lehce zředěný Balakryl – proto ten voskový papír, „nechytá“ na něj ani Balakryl. Stačí ho opravdu trochu a je nutné jen „rozehnat“ i křížem, aby se dostal pokud možno všude. Množství a hustota nanášeného Balakrylu ovlivňují, jaká bude výsledná četnost pórů a hmotnost – tady je prostor pro další vývoj. Dosažený film se zdá být poměrně rovnoměrný. Papír je nutné nechat důkladně vyschnout. Množství pórů je menší než u papírů prolakovaných pouze lakem, papír je příjemně „gumový“ a ve vodě „drží“. U vzorků, které jsem doposud vyrobil, stoupla měrná hmotnost na 15-18g/m2, což se zdá hodně. Ale je nutné vzít v úvahu, že po potažení už není potřeba žádná další úprava a je možné rovnou stříkat. Výškovku na P-40 jsem nejprve potáhl prolakovaným papírem 3,6 g/m2. Protože se mi něco nepovedlo, potah jsem sundal, výškovku „vypral“ a potáhl znovu papírem 6g/m2 s popsanou úpravou. Hmotnost byla vyšší o 0,2g s nesrovnatelně vyšší tuhostí. Póry je potřeba buď ignorovat, nebo je „zavřít“ pomocí Metylanu. Ne nátěrem Balakrylem! Zkusil jsem to – póry jsou vidět stále a výškovka „přibrala“ 0,3g. Papír se při vysychání vypíná, ale příjemně. Výškovka nicméně putovala do knihovny - díky tomu, že polystyren je potahem "zavřený" z obou stran, trvá vysychání déle. U křídla mám zatím potaženou jen polovinu a ta vypadá velmi dobře.
U halových modelů (pistácií a oříšků) je možnost vytmelit povrch šlehaným tmelem a po přebroušení přetřít/přestříkat Balakrylem. Já osobně nejsem velkým příznivcem této technologie – moc se mi nelíbí, že povrch modelu má v podstatě pevnost a odolnost proti poškození stejnou, jako samotný polystyren. Pokud vím, na dané téma komunikuje Vladík s Martinem a tuším, že Ki-43 nebo Datsunův Frank jsou nějak takto dělány. Všechny moje polystyrenové ořechy a pistácia byly bez jakékoliv úpravy, která by povrch uzavírala. U Tigercata, Bearcata a později u Hodka jsem zkoušel potahování mikrofilmem. Hmotnost perfektní, vzhled přijatelný, ale ta výroba mikrofilmu a práce s ním… Samozřejmě mikrofilm odolnost taky moc nezvýší, ale změny na tuhosti třeba OP jsou opravdu překvapivé. V souvislosti s tímto postupem mne napadlo několik alternativ, které jsem však doposud nevyzkoušel. Jednou z nich je vytvoření lakového filmu stejně, jako jsme dělávali větší obtisky na CO2, které už díky rozměrům nešly nastříkat na hnědou lepicí pásku. Film jde nastříkat i na vhodnou plastovou fólii, z ní po zaschnutí sloupnout a nanést na model. Já jsem používal PE pytle. Faktem je, že film byl silnější a těžší než mikrofilm, ale určitě by šlo si s tím pohrát. Jen rozvinutím této myšlenky je použití obtiskových papírů pro laserové tiskárny. Ty na inkoustové tiskárny jsou nepoužitelné pro svoji tloušťku – to vím určitě. Papíry pro laserové tiskárny by měly být podstatně lepší – ale osobní zkušenost zatím nemám. To už by potom nic nebránilo natisknout celý potah – stejně jako na papír. Já jsem jen zkoušel polepovat polystyrenové vzorky klasickými obtisky a opravdu to vypadá dobře. Určitě tak zkusím potáhnout příštího polystyrenového ořecha. Předpokládám pozitivní výsledek…
Dvacetiny však potřebují něco pevnějšího – tzn. papír. Tady jsou dva základní problémy – jaký papír a čím lepit. Po mnoha letech trápení a zkoušení disperzních lepidel různých značek a hustot jsem skončil u lepidla na tapety Metylan. Používám Metylan Special Instant rozmíchaný na hustotu medu. Celý problém spočívá v tom, že potřebujeme, aby si lepidlo při zasychání potah „přidrželo“. To žádná disperze nedokáže, protože je sama od sebe řídká a přitom po zaschnutí relativně těžká. Takže snaha o snížení výsledné hmotnosti jejím ředěním vede ještě k většímu zoufalství při práci. Metylan po vyschnutí neváží prakticky nic – stačí si zvážit hmotnost prášku před rozmícháním a pak se divit, kolik lepidla z něho je... Pokud je potah správně přilepený, netvoří se na něm při mírném ohnutí částí vrásky. To se s disperzí prakticky nedá dosáhnout. S Metylanem – pokud je ho naneseno dostatečné množství – je to naopak bez problémů. Těm co nevěří, doporučuji provést zkoušku na nějakém vzorku, kolik váží samotný a po zaschnutí naneseného Metylanu.
Troufám si tvrdit, že nalezení vhodného lepidla pro potahování je jedním ze základních předpokladů pro úspěšnou stavbu minimaket z polystyrenu. Jen pro představu – Metylan jsem použil poprvé až u Kena…
Že moc nejde použít Modelspan a ostatní vláknité papíry se zdálo být zřejmé už po prvních pokusech – potah zůstával pórovitý a jediným výsledkem snahy o jeho uzavření byl rapidní nárůst hmotnosti bez jakéhokoliv vizuálního výsledku. Pokusy se „šustivými“ hladkými papíry byly slibnější, ovšem problémem byla rozpadavost většiny těchto papírů ve vodě a značné pnutí při vysychání potahu – obzvláště potahování křídel je „zážitek“ (OP se dají při vysychání zatížit). Takto je potažena Airacobra. Zlom ve směru vývoje nastal po zveřejnění zkušeností R.Pajase s různými druhy potahových papírů. Poznámka o praktické nemožnosti samostatného použití papíru 3,6g/m2 byla velice inspirativní. Papír lze totiž velmi dobře prolakovat na podložce z Durofolu (tentýž materiál, který je ideální pro kabinky) a hlavně jde z této podložky po zaschnutí laku sundat. A to se dařilo i s papírem 3,6 g. Potíž je v tom, že aby se dobře zavřely všechny póry, je toho laku potřeba víc. Nárůst hmotnosti není hlavní problém – ten spočívá v tom, že papír se stane velmi tuhým a na zakřivených plochách odmítá spolupracovat. Jsou-li „oka“ mezi jednotlivými vlákny příliš velká, lak se často při sundávání z podložky vytrhne a jsou viditelné póry. Pokud příznivci Balakrylu míní, že stačí taková místa nebo celý potah přetřít zředěným Balakrylem, jako u klasické konstrukce, tak se mýlí. Jediným výsledkem je nárůst hmotnosti. Balakryl totiž nedostane šanci vytvořit film – v místech pórů jej „hladový“ polystyren odsaje. Dalším problémem při prolakování papírů je nerovnoměrnost lakové vrstvy – ta se při lakování větší plochy prakticky nedá ohlídat. Vynikne to až po potažení, kdy někde je povrch hladký a někde výrazně kopíruje polystyren pod ním. Takto je potažen Ken. Rovněž jsem zkoušel „prolakovat“ papír Balakrylem. Prvním překvapením bylo, že na rozdíl od laku Balakryl na Durofolu velmi dobře drží. Rovněž je nepříjemné, že papír se při nanášení Balakrylu velmi snadno poškodí – obzvláště při práci s většími plochami. Výčet pokusů s většinou problematickými výsledky by mohl pokračovat, ale i z toho, co jsem doposud napsal si lze udělat představu, že to občas moc legrace nebyla. Nicméně mohu popsat postup při přípravě papíru, který je zcela "čerstvý" a v tomto okamžiku se mi zdá velmi dobrým řešením. Alespoň první dojmy z potahování P-40 tomu nasvědčují. Perličkou je, že jde vlastně o skloubení historických poznatků a současných trendů. Papír 6g/m2 je velmi zředěným zaponovým lakem přilakován k podložce pokryté voskovým papírem, který se používá jako krycí u samolepicích tapet. Asi půjde použít i nějaká plastová fólie, ale to chce vyzkoušet (voskový papír byl po ruce). Tím se papír jednak fixuje k podložce, jednak se stane odolnější vůči vodě. Na takto „naseparovaný“ papír jsem pak molitanovým válečkem nanesl jen lehce zředěný Balakryl – proto ten voskový papír, „nechytá“ na něj ani Balakryl. Stačí ho opravdu trochu a je nutné jen „rozehnat“ i křížem, aby se dostal pokud možno všude. Množství a hustota nanášeného Balakrylu ovlivňují, jaká bude výsledná četnost pórů a hmotnost – tady je prostor pro další vývoj. Dosažený film se zdá být poměrně rovnoměrný. Papír je nutné nechat důkladně vyschnout. Množství pórů je menší než u papírů prolakovaných pouze lakem, papír je příjemně „gumový“ a ve vodě „drží“. U vzorků, které jsem doposud vyrobil, stoupla měrná hmotnost na 15-18g/m2, což se zdá hodně. Ale je nutné vzít v úvahu, že po potažení už není potřeba žádná další úprava a je možné rovnou stříkat. Výškovku na P-40 jsem nejprve potáhl prolakovaným papírem 3,6 g/m2. Protože se mi něco nepovedlo, potah jsem sundal, výškovku „vypral“ a potáhl znovu papírem 6g/m2 s popsanou úpravou. Hmotnost byla vyšší o 0,2g s nesrovnatelně vyšší tuhostí. Póry je potřeba buď ignorovat, nebo je „zavřít“ pomocí Metylanu. Ne nátěrem Balakrylem! Zkusil jsem to – póry jsou vidět stále a výškovka „přibrala“ 0,3g. Papír se při vysychání vypíná, ale příjemně. Výškovka nicméně putovala do knihovny - díky tomu, že polystyren je potahem "zavřený" z obou stran, trvá vysychání déle. U křídla mám zatím potaženou jen polovinu a ta vypadá velmi dobře.