minimakety.cz

Dále popsaný způsob stavby konstrukčního křídla jsem použil poprvé u modelu Nieuport 28. Důvodem byla snaha zjednodušit si výrobu křídla s částečně tuhým potahem. Metoda se mi natolik zalíbila, že jsem ji vyzkoušel i na „klasickém“ konstrukčním křídle – respektive dvou křídlech modelu Pfalz D.IIIa.

Základem křídla je polystyrenové jádro (které je nakonec z hotového křídla prakticky celé odstraněno) dávající křídlu požadovaný tvar. Pevnost křídla zajišťují balsové, případně uhlíkové nosníky, kterými je polystyrenové jádro oblepeno. Na základě dosavadních zkušeností považuji za hlavní přínos značný nárůst tuhosti křídla při namáhání ohybem a zvýšení tuhosti jednotlivých žeber. A to jak ve srovnání s klasickou konstrukcí se zapuštěným nosníkem nebo křídlem, jehož žebra byla vyrobena „salámovou“ metodou. To ve svém důsledku umožňuje stavbu křídel s tloušťkou profilu pod 6% s příslušným pozitivním vlivem na aerodynamickou účinnost (i bez nosníku „trčícího“ z povrchu křídla). Nevýhodou je o něco vyšší pracnost – ale opravdu jen nepatrně. Rozdíly v hmotnosti jsou zanedbatelné. Co je důležité – takto postavené křídlo musí být potaženo papírem typu Plyspan nebo kondenzátorovým papírem (nebezpečí deformace od pnutí papíru je minimální). Normální vláknité papíry by se přilepovaly k nosníku – „pásnice“ žeber jsou opravdu nízké.

Polotovary jsou vyříznuty odporovou pilou podle překližkových šablon z vysokotlakého extrudovaného polystyrenu už s předpokládanými negativy. Přesahy na náběžné i odtokové hraně jsou asi 3mm. Blok ořezávám i na obou základnách (cca.1mm) – při extruzi deska nedopěňuje rovnoměrně a povrch je vlnitý. Řežu od náběžné hrany, nejprve horní povrch. Řezat se musí z bloku – tzn. že při řezání spodního povrchu musí být horní odřezaná část přitlačována ke spodní, jinak se jádro teplem deformuje. Při dořezávání je potřeba na pilu stále mírně tlačit ve směru řezu – obzvláště při řezání spodního povrchu – jinak se odtoková hrana snadno propálí. Po získání určitého cviku se dají řezat polotovary s odtokovou hranou o tloušťce desetin milimetru. Ono by bylo lépe jednou vidět, než desetkrát číst… Z bloku tl.50 mm lze uříznout obě poloviny křídla. Horní i spodní „odřezky“ slouží při sestavování i broušení křídla – nevyhazovat.

Hmotnost polotovarů spodního křídla Hmotnost polotovarů horního křídla

Oba nosníky jsou ze středně tvrdé balsy tl. 1mm vyztužené uhlíkem tl. 0,13mm. Na balsové prkénko přilepím CA lepidlem uhlíkový pásek šířky 8mm a nosníky řežu až z tohoto sendviče. Nelepenou stranu uhlíkového pásku chráním přelepením lakýrnickou páskou širší než samotný pásek. Hlavně tak zabráním trvalému spojení vlastních prstů a sendviče lepidlem, vytékajícím při přitlačování pásku ze spoje. Polotovary položené na spodním odřezku v místě nosníků rozříznu. Nosníky jsou k polotovarům přilepeny pouze bodově UHU porem. Křídlo slepuji na spodním odřezku, nosníky lícuji se spodní stranou. Při dobrušování horní strany nosníku chráním samotný polotovar před probroušením nalepením lakýrnické pásky (světlé pruhy). Díky malé tloušťce uhlíkového pásku není s broušením žádný problém – až na nezvyklou barvu pilin… Pásky žeber jsou ze střední balsy tl.0,5-0,6 mm. Jako první se lepí spodní pásky. Z prkénka příslušné délky je řežu balzořízem – šířka cca. 1,3mm. U N-28 jsem pásky lepil CA lepidlem, u Pfalze ředěnou disperzí Perfect s nástavcem. Při použití disperze je možné připravit si „lepicí rošt“. Na výkres jsou položeny nosníky s nalepenou lakýrnickou páskou a k ní jsou přilepeny jednotlivé proužky. Pokud je kontaktní plocha dost dlouhá, je sestava dostatečně stabilní. Po nanesení lepidla na všechny pásky je rošt přiložen k polotovaru ležícímu a páskou fixovanému v horním odřezku. Do zaschnutí lepidla je zatížen přes mikrotenovou fólii a spodní odřezek. Při lepení jednotlivých pásků CA lepidlem je potřeba kontrolovat správnou polohu – nejlépe je vložit do spodního odřezku na pauzák okopírovaný výkres křídla.

Po odříznutí náběžné a odtokové hrany jsou přilepeny koncové oblouky (CA). Ty jsou lamelované, lepené jen k žebrům a nosníkům. Při broušení spodního tvaru jsou okolní pásky chráněny nalepenou lakýrnickou páskou. Na levé polovině je vidět propálená odtoková hrana. Odtokovou lištu jsem vyzkoušel z uhlíku 0,4 x 1,2mm. Doporučuji… Odtoková hrana je zaříznuta podle šířky odtokové lišty. Lepeno CA na spodním odřezku krytém mikrotenem. Při broušení horního povrchu je křídlo rovněž položeno na spodním odřezku. Horní pásky je nutné lepit jednotlivě – v daném případě jsem použil disperzi. Křídlo je fixováno na spodním odřezku – tím je dán požadovaný tvar profilu. Zvýšenou pozornost je potřeba věnovat správné poloze pásků – horní pásky by měly být ve stejné poloze jako spodní. To šedé před křídlem je asi (?) kitařský štěteček. Tím stahuji lepidlo, pokud vyteče ze spoje při lepení pásků. Perfect je po zaschnutí docela tvrdý a těžko se řeže.

Po odříznutí náběžné hrany je CA k žebrům přilepená náběžná lišta – po předbroušení spodní strany - opět na spodním odřezku. Z nosníků stejné tloušťky jako pásky žeber jsou i „výplně“ pro oddělená křidélka. Tady to jde oproti klasické konstrukci rychleji… Při zabrušování spojů žeber s náběžnou i odtokovou lištou jsou pásky chráněny nalepením lakýrnické pásky.

Hmotnost obroušeného křídla s polystyrenem. U N 28 jsem přebytečný polystyren odstraňoval hrotovou páječkou. U Pfalze jsem zvolil mechanické odstranění – vyřezání žiletkou. Trvá to sice déle, ale vypadá to lépe. Pokud je řez hrbatý, dá se dobrousit. U položeber je polystyren odříznut jen zhruba, zbytek je „dočištěn“ acetonem. Pozor na plná žebra! Aceton se neptá a žere… Hmotnost „vyčištěných“ křídel

Kompletní horní křídlo Obě křídla – spodní hmotní 2,6 g

Je to naprostá fantazie, ale starého psa nové triky nenaučíš. Takže pro mne jakákoliv práce s polystyrenem je tabu. Ano v r. 1962 jsem spáchal svou první polomaketku (v M 1/50) L-40 z polystyrenu a ono to trochu létalo, můj kolega na vojně Pavel Šedivý ve Zvolenu dělal z polystyrenu polomakety větroňů ve stejném měřítku, ty létaly mizerně. Rozhodně memíním si pořizovat odporovou pilu a učit se novou technologii. Jo také jsem vysochal z polystyrenu dvacetinku P-39 podle metody L. Samsona a ztupil na tom svůj nejlepší nůž. Váhově to vycházelo jen o málo těžší než konstrukční a bez povrchové úpravy i slušně létalo. Kámen úrazu byly barvy. Špatně schly a já trouba to schnutí chtěl urychlit u infrazářiče, výsledkem byl povrch jako po neštovicích = šlo to do popelnice! Jo ještě jsou zde polystyrenová pistácia, nejhezčí a dost pracné plovákové Short Crusader, bohužel letově to zcela zklamalo...Takže já asi budu pouze obdivovatel těchto zázraků.

Šokující! Zbývá jen smeknout...