Padesáté výročí Trnavské První světové na Políčku

[Lubomir Koutny]

Kdo zažil týden modelářské dovolené na Políčku, tak ten na to do smrti nezapomene, krásné zážitky mají i ti, kteří tam jezdili jen na víkend. Páteční návštěva vinárkny v Horných Orešanech s výborným jídlem, červeným vínem a cimbálovku, sobotní táborák na Políčku, výlet do Piešťan, nebo jen k přehradě Bolerár. Takže jsem se rozhodl ukázat pár fotek z prvního ročníku Políčka 1970, který vyhrál Petr Ventruba posledním letem přes 5 minut svého Morane AS (dvacetinku mu postavil jeho mladší bratr Pavel - dnes pan profesor v porodnici na Obylňáku, uznávaný expert na asistovanou reprodukci).

[Lubomir Koutny]

K tradičním účastníkům vždy patřila rodina Hladíkových, Šáša postavil hned tři Sopwithy Triplane, ten starší upiplaný s velkým véčkem výborně létal, nový docela hezký, těžší pak bodoval ve statice, nikdo se dlouho nevyznal, který let patří ke kterému s modelů, až ing. Šmahem na ně přilepil malá čísla a bylo po problému. Pokud to v týdnu hodně foukalo, pak jsme byli u vody na přehradě a Karel Ludvík postavil báječně jezdící katamaran, fotka ukazuje holky z druhého břehu, kde měly stan a Karel naprosto neomylně nastavi katamaran tak, že přistál přímo k nim. Pak po velké plavbě přes celou přehradu nestačil ten svůj výtvor sledovat, místní kluci na kolech byli rychlejší a ukradli jej, on ale postavil repliku...
Přikládám i pár fotek z pozděkších ročníků...

[vladouch]

Moc se mi libí tyto vzpomínky, doufám, že bude uveden další příběh a fota k tomu. Super nápad.

[Lubomir Koutny]

Ano Kamile,
pochopil jsem, že dnes již dvacetinky létá i generace, která v době Políčka ještě nebyla na světě, dokonce tito hoši si ani nemohli koupit knihy Dvacetinky a Modely letadel s gumovým pohonem, kde jsou i povídky ze soutěží v té době. Takže jednu přikládám s několika fotkami letových záběrů.

Prima brácha
Trnavská první světová, to byl pojem. Nešlo jen o soutěž dvacetinek, ale často i o modelářskou dovolenou v přírodě, koupání v přehradě na Bolerázi, spartánské bydlení v myslivně na Políčku, tradiční sobotní táborák a páteční výlet do vinárny v Horných Orešanoch.
První ročník se konal 22. 8. 1970 a už vzhledem k tomuto datu a po protestech obyvytelstva k výročí okupace z předchozího roku, byl i samotný příjezd dost dobrodružný, za nebývalé asistence VB na cestách.
Řidiče nám dělal Petr Ventruba, starší bratr Pavla Ventruby, který byl velice šikovným juniorem. Petr týden před soutěží prohlásil, že on tam přece nebude jen do počtu, ať mu brácha také něco slepí.
Nakreslil jsem tedy Morane AS 1 a Pavel začal rycghlostavbu. I když se v pátek ulil ze školy, Morane stále ještě nebyl hotový. Pracovalo se na něm kolektivně celou sobotu již na poličku a v neděli ráno mne za svítání Pavel vzbudil oznámením, že právě stavbu dokončil, abych to zalétal. Pohled na dvě postavy v pyžamu a holínkách musel být úchvatný. Dušan Sedlár ještě rozespalý, ubírající se k důležité budce u lesa ztuhl v němém úžasu, zapudil veškeré potřeby, stáhnul svěrač a běžel pro fotoaparát. To bude fotka století.
Byla hrozná rosa a tak jsme raději šli nízkou trávou podle lesa. Tím jsme nevědomky zhoršili již beztak špatné světelné podmínky pro případného fotografa. O Dušanovi jsme tehdy neměli vůbec potuchy. On se svým Zenitem se za námi plížil jako pytlák a doufal, že než se nám podaří Morane zalétat, tak se zlepší světelné podmínky a on bude mít neopakovatelný záběr dvou fanatiků s eroplánem při východu slunce. Riskoval však, že než se slunce objeví, tak povolí jeho svěrač....
Zákon schválnosti, jako již mnohokrát, zafungoval i tentokrát. Éro letělo hned na poprvé a po třetím startu již nebylo co vylepšovat. Neopakovatelný záběr se tedy nekonal. My jsme šli spát a Dušan konečně do kadibudky. Když vycházel s fotoaparátem v ruce, potkal jednu manželku modeláře ze severní Moravy mířící opačným směrem. Ta se zastavila, protřela si oči, zakroutila hlavou a pro sebe řekla :“ No ten můj je vlastně úplně normální. Alespoň si to nefotografuje.“
Druhé dějství se odehrávalo již během vlastní soutěže. Petr byl sice vynikající řidič, ale mizerný pilot dvacetinek. To se dalo pochopit, protože doposud žádnou soutěž ani trénink nelétal.. Co mohl, to pokazil. Ať již špatným vhozením, nebo nevhodným okamžikem startu, ale jeho velké sportovní srdce mu velelo bojovat do posledního dechu. Před posledním startem, který měl dělat ze země ( na Políčku se startovalo z obyčejného kuchyňského stolu), mě říkal : „ Lubošku, musíš s tím něco udělat, aby to pořádně letělo, nebo budu úplně poslední !“ A to by byla hrozná ostuda pro celou rodinu, dodává s úsměvem brácha Pavel.
Chvilku přemýšlím a konstatuji, že moc času na zkoušení nezbývá. Petře dáme tam dlouhou gumičku, natočíme 2000 otáček a budeme čekat na termiku. Dopředu vrazíme kus plasteliny, éro bude těžké, chytne-li však termiku bude vyhráno. Nebude-li tam však žádný stoupák, tak těžké éro přistane za pár vteřin s většinou nevytočených obrátek v gumě. Risk je zisk, brácha nemá co ztratit, říká brácha Pavel.
Natočili jsme tu dlouhou gumu na doraz a Petr čekal na termiku. Trpělivě snad deset minut s érem připlácnutým na stole. Přihlížející experti tvrdili, že je to pěkná blbost, protože tvrdne guma. Pak jsme zahlédli vlaštovku, k ní se přidaly další a už krouží i nad stolem. V transu křičím na Petra : „Leť!“
Existuje asi deset různých způsobů, jak takový start lze ještě pokazit, naštěstí Petr o nich nevěděl. On jen pustil vrtuli a pak i éro. Se zvednutým ocasem přejel Morane stůl, zdálo se, že za jeho hranou spadne na zem. Ale fantastický stoupák, tehdy nasával vzduch i z myších děr. Ten si také nasál malé Morane přímo doprostřed mezi kroužící vlaštovky. To nebyl let, to byla přímo fantazie. Za půl hodiny přinesli místní chlapci vítězný Morane, který nalezli až daleko za lesem. Historie musela zaznamenat, že prvním vítězem Trnavské 1. světové se stal Petr Ventruba (který nikdy žádné éro nepostavil).
Stojí jistě za zmínku, že Pavel Ventruba se svým Fokkerem skončil jako celkově pátý a současně i nejlepší junior. Pavel moc hezky stavěl a létal řadu let, nikdy však žádnou soutěž nevyhrál, ještě že má šikovného bráchu...