BV P208

[Lubomir Koutny]

Blohm Voss BV P208
V druhé polovině války sice Němci nasadili první proudový stíhací letoun Me-262 Schwalbe, který ve všech parametrech překonával spojenecké stíhací letouny, ale těchto letounů bylo málo a jeho proudové motory jen pomalu reagovaly na prudké přidání plynu a tak při přistávacím manévru byl tento typ bezbranný a občas také sestřelený spojenci. Luftwaffe proto požadovala nový,vysoce výkonný stíhací letoun s pístovým motorem pro vybudování vzdušné převahy nad Německem, jehož maximální rychlost by překonávala 800 km/h. Jednalo se o těžko splnitelný úkol s motory, které tehdy byly k dispozici. Přesto všichni němečtí výrobci letadel v roce 1945 nabízeli své projekty, více informací najdete v knize Tajné projekty Luftwaffe 1939-1935. Naprosto revoluční řešení nabízel konstruktér Dr.Wogts se svým BV P208 : 1. Nejjednodušší záďový pohon bez prodloužení hřídele 2. Nejmenší možný omývaný povrch – krátký trup, malé křídlo a motýlková kormidla, minimalizovaný odpor, maximální rychlost 3. Nejmenší celková hmotnost 4. Nejjednodušší výroba křídla o stejné hloubce po celém rozpětí 5. Nepatrný podíl duralu na hmotnosti draku Jenže dnes i trochu zkušenější modelář ví, že samokřídlo je velmi citlivé na polohu těžiště, má malou zásobu podélné stability. Absenci SOP sotva mohly zachránit obrácené motýlkové ocasní plochy, pokud by úhel jejich záporného lomení do V byl tak malý jak je tomu na 3- pohledu. Takže letoun by byl přirozeně nestabilní, tak jak je tomu dnes u moderních stíhacích letounů ve snaze o maximální obratnost. Jenže tam stabilitu zajišťují programy počítače a řízení by wire, které v r.1944 ještě vůbec neexistovalo.
Stínová polomaketa poměrně věrně dodržuje proporce původního projektu. Stavba je jednoduchá : trup z lehké balzy 2 mm, křídlo z lehké jedničky bylo obroušené do nízkého profilu Clark Y (dnes vím, že lepší by byl nízký autostabilní profil), kormidla z nejlehčí balzy 0,4mm. Lepeno kanagonem, povrchová úprava anilinové barvy – štětcem. Model postavený podle plánku létal z počátku podivně. Především bylo nutné dát dosti velký úhel seřízení na kormidla, ale i tak kluz byl velmi rychlý a strmý pokud byl model i jen trochu těžký na hlavu, vyvážení zajistil modelářský špendlík zabodnutý do otvoru sání vzduchu, jinak lepší by byla zátěř 03g na přídi. Naopak při těžišti jen malý kousek v zadu model přecházel do ploché vývrtky. Teprve po zalomení motýlkových kormidel na 45° začal klouzat po přímce i když třeba po pěti metrech se osa trupu odchýlila od směru letu až o 15°. Tento problém lze spolehlivě vyřešit jen přidáním svislých kormidel, což nakonec přiznal i Dr.Wogts u svého podobného projektu P218 s proudovým motorem. Motorizovaná verze pak již od počátku dostala SOP z velmi tenkého celuloidu a tak problémy se směrovou stabilitou odpadly a také bylo možné trochu otevřít lomení motýlkových ocasních ploch. Ložisko je zhotoveno ze špalíku bakzy 2x3x4 mm na jehož čele jsou pásky z překližky 0,6mm a vyvrtanými otvory 0,5 mm, osa vrtule stejně jako i přední závěs svazku je z ocelového drátu 0,35 mm, střed vrtule balzový špalík 2,5x2,5x 20 mm, v něm pod úhlem 45° zářezy a do nich zalepeny listy vystřižené z papíru (děrný štítek, nebo kladívkový papír) Pohon tvoří smyčka gumy TAN o délce závěsu a 0,8 g/m. Naplno natočený model jen velmi slabě stoupá po přímce v délce asi 6m, pak přechází do klesání. Pokud se je snažíte poslat strměji vzhůru, pak po pár metrech ztrácí rychlost a předvádí pěkný lomcován. Lety se silnějším a delším svazkem jsem zatím kvůli větrnému počasí nedělal.

[Lubomir Koutny]

Takže pokud by někdo chtěl stavět minimaketu, pak přikládám podklad. Upozorňuji, že naše národní pravidla požadůjí, že letoun musel být postavený, létal a nesl pilota, takže soutěžně je možno si zalétan třeba v USA, tam lze stavět a létat i s projekty.
Jinak si myslím, že pokud by se to zadání v r.1944 řešilo jako kachna s winglety na konci šípového křídla a směrovkou pod trupem chránící vrtuli při přistání, pak by rozměry mohly být ještě o něco menší a letové vlastnosti by byly bezproblémové.