Další zvyšování rychlosti si vyžádalo zmenšení odporů nosné soustavy, konstruktér správně usoudil, že je třeba omezit interferenci mezi křídly a odpor výztužných lan. Zvolit proto koncepci Sesquiplane (jedenapůlplošník) tou půlkou rozuměj plošku kryjící osu podvozku a snad i dlouho vzpěru křídla. Tato koncepce se osvědčila nejen, že se podařilo několikrát překonat rychlostní světový rekord, ale po řadu let byla využívána i u stíhacích letounů Ni-D.
Samozřejmě, že přišel návrh využít tento typ velmi rychlého letounu i pro soutěže hydroplánů ve Schneiderově poháru, takže je možné v různých odborných publikací objevit 3-pohled tohoto projektu. Někde se uvádí, že jeden ze dvou prototypů Sesquiplane byl upravován již na ročník 1920. Můj názor je, že se jednalo o plánovanou účast až v r. 1921, jenže docházelo k termínové kolizi se soutěžemi pozemních letounů Bennetův pohár a Prix Henry Deutsch, kde Francouzi a především pak tovární pilot a držitel světových rekordů Sadi Lecointe obhajovali vítězství, což jasně dostalo přednost. Takže nevíme jak to bylo s přezouváním a zda vůbec se plováková verze dostala na vodu protože není známá jediná její fotografie. Pro naše minimaketáře to znamená, možnost postavit si tento krásný typ, hezky si zalétat a soutěžit pouze ve FLY OFF Schneiderova poháru.
Je to již pár desítky let, kdy se tento moc zajímavý typ velmi líbil Pavlovi Stráníkovi. Ale ke stavbě se jaksi nedostal, možná to bylo zaviněno zpřísněním pravidel pro dokumentaci, nebo jiné typy dostaly vyšší prioritu. Jsem v důchodu a karanténa + mizerné podzimní počasí zapůsobilo tak, že jsem oprášil 20 let starý plánek M-oř Sesquiplane na plovácích a začal stavět. Oříška jsem právě dokončil. Všechny díly kostry daly součet 8,7 g. Hotový model, včetně cca 1 g závaží v přídi plováků pak dává prázdnou váhu bez gumy 12,2 g. Nyní má model těžiště v 33% hloubky křídla a krásně klouže. Předpokládám, že svazek bude vážit 2 - 2,5g a možná bude potřeba dalších 0.5 - 1 g dovážení na špici plováků, takže letová by měla být někde kolem 15g. Také jsem nového oříška ukázal synovi Petrovi a vnučce Marušce, ta prohlásila, že je to moc hezká minimaketa, ale otevřený pilotní prostor si říká o pilota, asi má pravdu, jenže vysochat tak malou figurku není snadné ani pro toho, kdo to umí, co já nejsem. Nicméně za nějakou tu hodinu práce vznikl polotovar z pěnového růžového polystyrenu, ten jsem napřed upravil tak, aby se do modelu vešel, pak nabarvil anylínkami a vlepil do oříška, jen nevím, zda jsem jej tím vylepšil, nebo poškodil. Použít vrtuli o maximálním průměru 140 mm se štíhlým listem a s volnoběhem, sice dává záruku toho, že klopivý moment dvojice sil tah vrtule, odpor plováků x vzdálenost jejich os nepřeváží stabilizační moment VOP x její rameno, takže minimaketa by měla být i v motorovém let velmi stabilní, ale na druhé straně menší vrtule způsobí rychlejší vytočení svazku, takže letové výkony se správným svazkem by mohly být kolem minuty i když model bude chvíli klouzat Případným zájemcům o stavbu tohoto typu mohu doporučit prodloužit délku vzpěr podvozku o 10 %, tím se dostaneme k maximálnímu průměru vrtule na hodnotu 152 mm, což jistě přispěje ke značnému zlepšení výkonnosti. Ovšem ještě výraznější zvýšení výkonů by přineslo zvětšení rozměrů na velikost dvacetinky, tedy na rozpětí 400 mm, u minimakety pro FLY OFF Schneiderova poháru není nutné dodržet max průměr vrtule 35% z rozpětí, takže při průměru cca 160 mm a letové váze do 20g by letové výkony měly být kolem 80 s a minimaketa by nebyla tak citlivá na vítr jako malý oříšek.
