IIFI - 2014, Nijmegen

O víkendu 15. - 16. 3. 2014 se v hale v Nijmegenu uskutečnila tradiční soutěž halových modelů. Soutěž má tradici a vzhledem k tomu, že poslední Interscale se uskutečnilo tamtéž v roce 2010, by se dalo říci, že šlo o neoficiální Interscale pro letošní rok. Organizace totiž probíhala stejně jako v již zmiňovaném roce 2010 a hojná účast soutěžících z Anglie, Francie, Holandska, Švédska, Německa a Česka, tomu také odpovídala. Soutěžilo se ve čtyřech základních maketářských kategoriích – F4D (volné makety na gumu), F4E (volné makety na pohon elektro/CO2), F4F (Peanut) a Pistachio. Kromě toho probíhala soutěž halových házedel F1N a pokojáčkářských kategorií F1L, F1M a F1D. Z těchto kategorií se ale více modelů sešlo jen v kategorii házedel.

Charakteristickým znakem celé soutěže byla uvolněná atmosféra mající nádech happeningu a zároveň vysoká úroveň organizace zajišťovaná rozsáhlým týmem místního aeroklubu pod taktovkou dvou hlavních organizátorů Roela Lucassena a Wouta Moermana. Kdo se vydá na takovou akci musí počítat s tím, že jde především o společenskou událost, při níž se setká nejen se samotnými soutěžícími, ale také s jejich manželkami a dětmi, z nichž mnozí také soutěží. To jen pro dokreslení celkové atmosféry soutěže. Páteční i sobotní večer byl ve znamení společné večeře při níž bylo hodně živo. Díky málo obsazené kategorii pokojáků jsme měli docela dost času a prostoru na trimování modelů. Ale znáte to, nakonec času stejně není dost a když pak někdo veze tolik modelů jako jsme vezli Robert a já (9 + 9), tak je jasné, že některé modely šly rovnou soutěžní start, což je u takové soutěže holý nerozum. Oba si říkáme, že příště tomu bude jinak, ale... no, asi je to povahou a příště to bude stejné...

V době kdy píši tuto reportáž nemám k dispozici výsledkové listiny, takže jde spíše o zachycení dojmů. Kdo budete chtít nějaké přesnější srovnání, budete muset studovat výsledky a určitě si pro sebe vyvodíte své vlastní závěry. Z výsledkovky bude také zřejmé, kolik lidí se soutěže účastnilo.

Hala o rozměrech 50 x 50 a výškou stropu 8m přímo vybízí k tomu, aby soutěžící létali s modely o rozpětí více než 50cm, takové modely mají většinou i realističtější let a divák si může v plné míře vychutnat krásu halových maketářských kategorií. Takovým modelem je např. v kategorii F4D Fokker F.VII Petera Smarta o rozpětí přes metr, nebo Bermuda Richarda Crossleyho. Mile mne překvapily výborně létající dvouplošníky Waco SRE P. Boyse a B. Stichburyho o rozpětí cca 40-45 cm, vyznačujících se jednoduchou stavbou a pomalým letem. V kategorii halových maket jde vždy o kompromis mezi maketovostí a letuschopností. Southern Martlet A. Petita představuje v tomto směru pěkný příklad úspěšného modelu, který se přes 10 let pravidelně umisťuje na špici. Stejně tak je tomu s již zmiňovaným modelem Bermuda R. Crossleyho. Není bez zajímavosti, že zalétávání a ladění nového modelu probíhá i několik sezón a když se objeví nějaký nový model, tak vzbudí na soutěži značný rozruch. To se letos povedlo modelu Nakajima Ki-43 R. Crossleyho a mému J2M3 Raiden – zde zejména díky překvapivě povedenému letovému projevu.

V kategorii F4E se pravidelně objevují ve větším zastoupení modely na elektromotor řízené časovačem – jejich obsluha je velmi jednoduchá a maketář se může soustředit více na samotné vylaďování letu. Modely na motor CO2 jsou v menším zastoupení, vyžadují jistou zkušenost a trpělivost. Tradičně je přiváží Chris Strachan a zejména pak Robert Pajas. Za to, jak Robert vyladil svůj nový model Caproni Ca-97 smekám. Když jsme u CO2, tak Štefan G. měl svůj stoleček obložený víceválcovými motory na CO2 a „dveře“ se u něj netrhly. V kategorii F4E jsme byli na F4IN 2013 v Pelhřimově svědky mnoha karambolů. Letos v mnohem větší hale v Nijmegenu jsme byli s Robertem svědky stejného množství karambolů i u modelů poháněných elektrikou. Stabilní lety předváděl jen jeden model – Blecha Richarda Crossleyho. Ostatní modely, bez výjimky, otloukaly strop, zem i stěny a v lepším případě předvedly jeden povedený let ze čtyř soutěžních. Moje nová DH.6 a Siebel Si-202 patřily do této kategorie též. U Siebela se to dalo předem předpokládat, koncepčně je to model na venkovní létání. Tímto odstavcem chci říct, že si zaslouží obdiv modeláři, kteří se do této kategorie pustí a chtěl bych podpořit realisty, kteří se pustí do stavby radši jednoduššího modelu, než do detailu vypracované makety, která nepůjde zalétat. Toto je inspirace, kterou si přivážím z Nijmegenu a rád bych ji u svých modelů aplikoval již letos v červnu na tradiční soutěži F4IN v Pelhřimově.

V kategorii Peanut mám subjektivní dojem, že se utkalo množství zejména starších modelů, kde ke špičce patřily modely Fly Baby A. Petita, který nakonec zvítězil a starší polystyrenový model Ju-87 R. Crossleyho, který skončil druhý. Nových modelů bylo více, ale mne zaujal nejvíce Bf-109E J. Cartigny a Breguet Br.14. Výška haly 8m limitovala letové časy, lety přes minutu byly vnímány jako velmi dobré. Chladné klima v hale vyžadovalo použití silnějších svazků, ale i tak se žádné otloukání plochého stropu nekonalo – na této soutěži to prostě není tradice. Jen pro ilustraci – můj ořech Ki-43 běžně létá na smyčku gumy TAN SS 2,2-2,4x1 a zde jsem musel použít 2,7x1, aby se model vůbec dostal pod strop.

V kategorii Pistachio byly k vidění převážně nové modely, až na moji Fly Bi Baby. V kurzu jsou nyní dvouplošníky – mám dojem, že bylo nových 5 dvouplošníků! Zaujal mne létavý ultra lehký model Udet U.12, polystyrenový Martin Baker J. Cartigny a Bonzo Ch. Strachana. Kvalita zpracování modelů této kategorie hodně stoupla, bylo na co se dívat.

Velkým zážitkem bylo experimentování D. Knighta a P. Smarta s aerovlekem. Peter Smart se stal velkým propagátorem létání s malými maketami kluzáků v hale. Kromě malého navijáku se dá použít aerovlek.

Jak jsem předeslal v úvodu, podobné soutěže jsou především společenskou událostí s atmosférou, která je velmi nakažlivá. Neodpustím si trochu filosofování: zažil jsem 3 velké soutěže v zahraničí (2010 Interscale, 2013 BMFA v UK a letošní IIFI) a všiml jsem si, že na ně jezdí převážně stejní účastníci. Mnozí z nich létají s letitými modely, mají jeden model přes 20 let a každý rok ho stejným způsobem otloukají o zdi, opravují ho, aby pak jej za rok zase mohli otloukat. Jiní dělají totéž, akorát jim to létá. Mnozí už ani nelétají a jsou jako diváci. Jiní zase postaví jeden model za 5 let a pak jej dalších 5 let ladí. Jsou tací, kteří na soutěže tradičně jezdí s mnoha novými, leč nezalétanými modely – vděčnými objekty fotoaparátů. Jsou modeláři, od kterých se očekává, že jejich modely vždy budou létat. Naopak, od jiných se neočekává, že by jejich modely letěly. Líbí se mi, že pro všechny je na takové soutěži místo a stojí za to to vidět. Výsledkem je slet pozoruhodných individuí s diagnózou :-). Taky si říkám, jak dlouho tenhle zázrak modelařiny může trvat – většině soutěžících táhne na šedesátku a víc... Tradičně nejsilnější zastoupení mají Angličani, Francouzi a Holanďani. Čeští modeláři jsou zastoupeni ve vzpomínkách na Interscale v Prostějově a díky brněnskému Openscale. V současné době hájí české barvy Štefan Gašparín, který je v čilém vývojářském dialogu s Derekem Knightem. Soutěžně se v současné době angažujeme Robert a já. Své jméno si získala i firma SFA-models.com, jejíž plánky s sebou vždy vozíme. Myslím, že máme co nabídnout (myslím celou naši minimaketářskou obec), Česká modelářská škola má v této komunitě respektované jméno. Tímto chci říct, že je velmi milé se setkávat s lidmi, kteří se aktivně zabývají minimaketářskými kategoriemi, které jsou opravdu mistrovskými a respektovanými všemi modeláři, a to zejména proto, že volné minimakety jsou letadla, která vypadají jako letadla, ale hlavně TO LÍTÁ SAMO! (někdy). V kontextu této zkušenosti si říkám, jak zajímavé a nadčasové dílo je také toto fórum – minimakety.cz. Ale dosti filozofování.

Finiš: v neděli, po soutěži, vybaveni balíčky jídla od paní Roelové, jsme se vraceli přes Speyer, kde jsme přespali. Po ranní osvěžující koupeli v Rýnu jsme v pondělí navštívili letecké muzeum a vyrazili jsme domů. Velký dík patří Štefanovi a Michalovi Gašparínovým, kteří nás s Robertem vytáhli a organizačně dost podporovali.