Ki - 94 ue a další tajné japonské projekty
Napsal: 06 kvě 2012 22:22
Asi vůbec nejlepší japonskou stíhačkou celé druhé světové války byla Nakajima Ki - 84 Hajate (FRANK). Zajímavé je jak se rozcházejí údaje o jeji maximální rychlosti od 624 km/h až po 678 km/h. Asi to dost záviselo na kvalitě paliva se kterým měli Japonci ke konci války velké problémy, to také mohlo být příčinou častého poklesu výkonu motoru o kterém se někteří autoři zmiňují. Naopak po válce v Americe testovaný letoun byl předmětem obdivu, jak pokud jde o výkony (především stoupavost), tak hlavně díky své famózní obratnosti, díky které byl schopný vymanévrovat všechny americké typy. Jeho dřevěná varianta Ki-106 byla sice těžší, ale také o něco rychlejší (podle fotek a na nich jasné umístění VOP zcela na hotním okraji konce trupu je jasné, že v USA byla testována právě tato verze). Nicméně i Japonci věděli, že je třeba ještě výkonnější letoun schopný sestřelovat jak nové velmi výkonné bombardéry B-29, tak i velmi nebezpečné stíhací P-51 Mustang a námořní Corsairy.
Proudové letouny první generace měly malý dolet pro operace nad Pacifikem, takže se hledala nová koncepce.
Vývoj nového většího stroje s turbokompresorem firmy Nakajima Ki-87 nedospěl do operačního nasazení.
Další vývoj převzala především firma Tachikawa i ta vyvíjela větší stroj Ki-94 II pro výškové operace vybavený turbokompesorem. Ovšem před tím zde vznikly dva mnohem zajímavější projekty těžkých stíhacích letounů s motory umístěnými v tandemu. První byl stroj Ki-94 I, koncepčně podobný Fokkeru D-XXIII, tedy na obou koncích krátkého trupu dvojhvězdicové motory a dva nosníky ocasních ploch, vypočítaná maximální rychlost byla 730 km/h v 10 000 m.
Ještě zajímavější pak byl projek Ki-94 ue, jednalo se o těžký stíhací letoun kachní koncepce tentokrát s řadovými motory na koncích trupu, lze předpokládat, že výkony by byly podstatně vyšší (při použití licenčních německých motorů DB 603 pak kolem 800 km/h). Ovšem Japonci měli s řadovými motory vyšších výkonů problémy, i jejich Ha-140 použité u posledních verzí Ki-61 II nebyly zrovna moc spolehlivé, takže to asi byl hlavní důvod, proč se nakonec tato verze nerealizovala.
Nicméně pro minimaketáře se jedná o moc zajímavý projekt. Dvacetinka by byla přímo kouzelná, i když, pokud by vyhrávala soutěže, pak by se možná našel někdo s protestem argumenmentující s národními pravidly, které říkají, že skutečný letoun musel létat a nést pilota. Nedalo mi to a tak jsem zatím postavil alespoň stíňáka ve velikosti oříška a byl jsem moc zvědavý jak to bude se stabilitou a jak dopadne zalétávání. Musím říci, že poměrně dost těžký stíňák (8,5 g) je velmi stabilní a i s poměrně malými vrtulemi hezky létá. Již na smyčku gumy TAN SS 1x1 o délce 200 mm na 1000 otáček létá hezky v horizontu, nebo i mírně stoupá v zatáčce. Ovšem se svazkem 1,5 x 1 o délce 250 mm a váze 0,85g je to již paráda a na 1000 otáček stíňák hezky v přímém letu stoupá do výšky asi 7 m, na 1200 otáček pak v zatáčce asi do 15 m a na 1500 pak nyní po vyladění až 20 m. Samozřejmě, že v honbě za maximálním výkonem je možné použít gumu o délce až 500 mm a točit cca 3200 otáček a tomu by měly odpovídat i patřičné výkony !
Myslím, že by neměl být problém postavit tento typ jako M-oř s prázdnou váhou pod 10 g, se svazkem ze smyčky gumy 1 x 2 mm o délce 500 mm točit 3000 otáček a s vrtulemi o průměru 140 mm létat časy hodně přes minutu.
Podobně i dvacetinka dvojnásobných rozměrů, s prázdnou váhou asi 45 g, se čtyřlistými vrtulemi o průměru asi 220/350 mm a svazkem ze čtyř nití TAN SS 3x1 mmm při délce 1200 mm by snesla asi max.3500 otáček, motorový let by byl 70 - 80 sec.
Bohužel při striktním respektování našich národních pravidel by to byla vždy jen minimaketa pro radost, v USA takové problémy nemají a na jejich Nationals běžně létají i s nerealizovanými projekty Třetí říše....
(Bohužel při kopírování podkladů mi do obrázku vlezlo zelené pozadí, možná, že mi někdo pomůže to odstranit )
Dalším velmi zajímavým typem je Ki-98 letoun koncepčně připomíná SAAB-21, ale připadá mi mnohem vhodnější.
Naopak poměrně dost známý prototyp kachního stíhače Kyushu J7W1 SHINDEN je pro dvacetinku málo vhodný, reakční a gyroskopický moment velké šestilisté vrtule je zdrojem značných problémů (ty měl i skutečný stroj), řešením by byla protiběžná vrtule. Také malá kachní plocha ke stabilitě moc nepřispívá a profiláž křídla musí být proto jako u samokřídla. O to více musím smeknout poklonu před Karlem Ludvíkem, který tuto dvacetinku zvládl jak stavebně, tak i letově !
Proudové letouny první generace měly malý dolet pro operace nad Pacifikem, takže se hledala nová koncepce.
Vývoj nového většího stroje s turbokompresorem firmy Nakajima Ki-87 nedospěl do operačního nasazení.
Další vývoj převzala především firma Tachikawa i ta vyvíjela větší stroj Ki-94 II pro výškové operace vybavený turbokompesorem. Ovšem před tím zde vznikly dva mnohem zajímavější projekty těžkých stíhacích letounů s motory umístěnými v tandemu. První byl stroj Ki-94 I, koncepčně podobný Fokkeru D-XXIII, tedy na obou koncích krátkého trupu dvojhvězdicové motory a dva nosníky ocasních ploch, vypočítaná maximální rychlost byla 730 km/h v 10 000 m.
Ještě zajímavější pak byl projek Ki-94 ue, jednalo se o těžký stíhací letoun kachní koncepce tentokrát s řadovými motory na koncích trupu, lze předpokládat, že výkony by byly podstatně vyšší (při použití licenčních německých motorů DB 603 pak kolem 800 km/h). Ovšem Japonci měli s řadovými motory vyšších výkonů problémy, i jejich Ha-140 použité u posledních verzí Ki-61 II nebyly zrovna moc spolehlivé, takže to asi byl hlavní důvod, proč se nakonec tato verze nerealizovala.
Nicméně pro minimaketáře se jedná o moc zajímavý projekt. Dvacetinka by byla přímo kouzelná, i když, pokud by vyhrávala soutěže, pak by se možná našel někdo s protestem argumenmentující s národními pravidly, které říkají, že skutečný letoun musel létat a nést pilota. Nedalo mi to a tak jsem zatím postavil alespoň stíňáka ve velikosti oříška a byl jsem moc zvědavý jak to bude se stabilitou a jak dopadne zalétávání. Musím říci, že poměrně dost těžký stíňák (8,5 g) je velmi stabilní a i s poměrně malými vrtulemi hezky létá. Již na smyčku gumy TAN SS 1x1 o délce 200 mm na 1000 otáček létá hezky v horizontu, nebo i mírně stoupá v zatáčce. Ovšem se svazkem 1,5 x 1 o délce 250 mm a váze 0,85g je to již paráda a na 1000 otáček stíňák hezky v přímém letu stoupá do výšky asi 7 m, na 1200 otáček pak v zatáčce asi do 15 m a na 1500 pak nyní po vyladění až 20 m. Samozřejmě, že v honbě za maximálním výkonem je možné použít gumu o délce až 500 mm a točit cca 3200 otáček a tomu by měly odpovídat i patřičné výkony !
Myslím, že by neměl být problém postavit tento typ jako M-oř s prázdnou váhou pod 10 g, se svazkem ze smyčky gumy 1 x 2 mm o délce 500 mm točit 3000 otáček a s vrtulemi o průměru 140 mm létat časy hodně přes minutu.
Podobně i dvacetinka dvojnásobných rozměrů, s prázdnou váhou asi 45 g, se čtyřlistými vrtulemi o průměru asi 220/350 mm a svazkem ze čtyř nití TAN SS 3x1 mmm při délce 1200 mm by snesla asi max.3500 otáček, motorový let by byl 70 - 80 sec.
Bohužel při striktním respektování našich národních pravidel by to byla vždy jen minimaketa pro radost, v USA takové problémy nemají a na jejich Nationals běžně létají i s nerealizovanými projekty Třetí říše....
(Bohužel při kopírování podkladů mi do obrázku vlezlo zelené pozadí, možná, že mi někdo pomůže to odstranit )
Dalším velmi zajímavým typem je Ki-98 letoun koncepčně připomíná SAAB-21, ale připadá mi mnohem vhodnější.
Naopak poměrně dost známý prototyp kachního stíhače Kyushu J7W1 SHINDEN je pro dvacetinku málo vhodný, reakční a gyroskopický moment velké šestilisté vrtule je zdrojem značných problémů (ty měl i skutečný stroj), řešením by byla protiběžná vrtule. Také malá kachní plocha ke stabilitě moc nepřispívá a profiláž křídla musí být proto jako u samokřídla. O to více musím smeknout poklonu před Karlem Ludvíkem, který tuto dvacetinku zvládl jak stavebně, tak i letově !
