Stavba dvacetiny z polystyrenu

[Curtiss]

Pěkné, to mi připomělo, že jsem stejnou technologií stavěl kdysi svého Grummana F3F-1. Tedy vlastně jen trup a taky krapet většího elektro RC:
http://www.modelweb.ic.cz/f3f_st.html

[Antonín Alfery]

Dušan: Nosník má tloušťku 2mm - nejde ani tak o pevnost, ale o to, aby byl dobře přilepen k potahům a neměl tendenci "vystupovat" z obrysu. Pevnost křídla zajišťují především papírem potažené polystyrenové potahy - hlavním úkolem nosníku je držet tyto potahy ve správné poloze.
Jen doplním - výroba křídel zabrala asi 6 hodin, ocasní plochy jsou záležitostí půlhodiny. Samozřejmě je tu ještě potahování - tady spíš půjde o povídání, fotky moc potřeba nejsou - tak snad příští týden.
Domnívám se, že z napsaného a "vyfoceného" lze základní představu získat. Skutečně jediná potíž je v tom, že spousta věcí je jinak než při "klasické" stavbě, kterou má doposud většina z nás zažitou. Ale rozhodně to není postup složitější, špinavější nebo nedostupnější. Je to jen o ochotě, chuti a schopnosti zkoušet a učit se nové věci. Ale také o ochotě riskovat, protože se dá takřka s jistotou předpokládat, že některé věci se napoprvé, možná ani na podruhé nepovedou. Tento postup jsem si vyzkoušel už na několika modelech a považuji jej při dané úrovni znalostí za vcelku dobrý, použitelný a zvládnutelný - jinak bych jej nezveřejnil. Jsem připravem zodpovědět konkrétní dotazy nebo vyslovit nějakou domněnku, pokud nebudu odpověď znát. Těch slepých uliček mám za sebou dost a není nutné, aby je znovu prozkoumávali další. Připomínám, že jde o stav při dané úrovni znalostí. Taky jsem měl v daném okamžiku zdánlivě neřešitelné problémy, které se podařilo vyřešit (i s nevědomým přispěním dalších modelářů - ještě se k tomu časem dostanu) o něco později. A o to by snad mělo jít. Samozřejmě je nesmysl snažit se použít tuto technologii na modely předloh s "klasickou" konstrukcí potaženou plátnem. Ale nedovedu si představit, že bych se při stavbě dalšího "plecháče" vrátil ke zmiňované "klasické" konstrukci - prostě to z mého pohledu nemá logiku. V diskuzi o pravidlech se Luboš snažil hned od prvního návrhu polystyrenovým modelům přisoudit status "hitech" pro běžného modeláře nedostupné, což podle mne pravda není. Ale pokud si to někdo myslí, je to jeho právo a já mu to vymlouvat nebudu. Spíš bych připomněl jinou skutečnost. Pokud někdo vyrobí šablony a model se ukáže "fukčním", nebude asi problém tyto šablony poskytnout dalším zájemcům. Určitě se tak dá ušetřit spousta času. Navíc vyzkoužený model je možné takto relativně velmi snadno připravit do formy stavebnice - teď nemluvím o WWII. Svého času takové stavebnice dělal Vláďa Vaněk - jenže ten měl úplně jiné materiálové možnosti a zkušenosti/vědomosti, než jsou k dispozici dnes. Pokud někomu z předcházejících řádků snad vyplynulo, že jsem proti "klasické" stavbě, tak to ani náhodou. Jen jsem chtěl ukázat, že není potřeba držet se za každou cenu "jediné správné cesty" a je možné vyzkoušet i cesty jiné.

[Stamp]

Jeden z možných dotazů: Nikde jsem neviděl, že se zabíváš nějakým ložem nebo ukotvením pro podvozek?.

[jirka64]

Velice poučné a inspirativní,alespoň tedy pro mne.A ten krátký stavební čas.Jo hold kdo umí,ten umí.

[Antonín Alfery]

Podvozek: standardně lepím (PU) při sestavování mezi potahy balsový blok cca 5mm a do něj vlepím papírovou trubičku, do které je zasunuta podvozková noha. Podvozek je lépe uložit pružně. U P-40 zatím nevím - jsou tam ty malé podvozkové gondoly, takže možností je víc.
Ty "výrobní" časy jsou současné - při prvních pokusech to byly spíše násobky těchto čísel.

[Vyvel]

Díky moc za postup. Je to v pravdě geniální. Jsem moc zvědavý na další pokračování. Hlavně jak se to dává dohromady, tím myslím usazení křídla a ocasních ploch no a samozřejmě co se dělá s povrchem. Zatím se tady objevují zmínky o potahování ale moc mě zajímá čím a jak.

[Antonín Alfery]

Celková hmotnost modelu stavěného z polystyrenu je závislá především na konečné úpravě povrchu. I jemnozrnný vysokotlaký expandovaný polystyren nemá strukturu akceptovatelnou pro naše použití – hodnoceno z estetického hlediska (z hlediska Reynoldsova čísla je to jinak…). Tady si dovolím trochu odbočit od minimaket a danou problematiku pojmout trochu šířeji i vzhledem k menším modelům.

U halových modelů (pistácií a oříšků) je možnost vytmelit povrch šlehaným tmelem a po přebroušení přetřít/přestříkat Balakrylem. Já osobně nejsem velkým příznivcem této technologie – moc se mi nelíbí, že povrch modelu má v podstatě pevnost a odolnost proti poškození stejnou, jako samotný polystyren. Pokud vím, na dané téma komunikuje Vladík s Martinem a tuším, že Ki-43 nebo Datsunův Frank jsou nějak takto dělány. Všechny moje polystyrenové ořechy a pistácia byly bez jakékoliv úpravy, která by povrch uzavírala. U Tigercata, Bearcata a později u Hodka jsem zkoušel potahování mikrofilmem. Hmotnost perfektní, vzhled přijatelný, ale ta výroba mikrofilmu a práce s ním… Samozřejmě mikrofilm odolnost taky moc nezvýší, ale změny na tuhosti třeba OP jsou opravdu překvapivé. V souvislosti s tímto postupem mne napadlo několik alternativ, které jsem však doposud nevyzkoušel. Jednou z nich je vytvoření lakového filmu stejně, jako jsme dělávali větší obtisky na CO2, které už díky rozměrům nešly nastříkat na hnědou lepicí pásku. Film jde nastříkat i na vhodnou plastovou fólii, z ní po zaschnutí sloupnout a nanést na model. Já jsem používal PE pytle. Faktem je, že film byl silnější a těžší než mikrofilm, ale určitě by šlo si s tím pohrát. Jen rozvinutím této myšlenky je použití obtiskových papírů pro laserové tiskárny. Ty na inkoustové tiskárny jsou nepoužitelné pro svoji tloušťku – to vím určitě. Papíry pro laserové tiskárny by měly být podstatně lepší – ale osobní zkušenost zatím nemám. To už by potom nic nebránilo natisknout celý potah – stejně jako na papír. Já jsem jen zkoušel polepovat polystyrenové vzorky klasickými obtisky a opravdu to vypadá dobře. Určitě tak zkusím potáhnout příštího polystyrenového ořecha. Předpokládám pozitivní výsledek…

Dvacetiny však potřebují něco pevnějšího – tzn. papír. Tady jsou dva základní problémy – jaký papír a čím lepit. Po mnoha letech trápení a zkoušení disperzních lepidel různých značek a hustot jsem skončil u lepidla na tapety Metylan. Používám Metylan Special Instant rozmíchaný na hustotu medu. Celý problém spočívá v tom, že potřebujeme, aby si lepidlo při zasychání potah „přidrželo“. To žádná disperze nedokáže, protože je sama od sebe řídká a přitom po zaschnutí relativně těžká. Takže snaha o snížení výsledné hmotnosti jejím ředěním vede ještě k většímu zoufalství při práci. Metylan po vyschnutí neváží prakticky nic – stačí si zvážit hmotnost prášku před rozmícháním a pak se divit, kolik lepidla z něho je... Pokud je potah správně přilepený, netvoří se na něm při mírném ohnutí částí vrásky. To se s disperzí prakticky nedá dosáhnout. S Metylanem – pokud je ho naneseno dostatečné množství – je to naopak bez problémů. Těm co nevěří, doporučuji provést zkoušku na nějakém vzorku, kolik váží samotný a po zaschnutí naneseného Metylanu.
Troufám si tvrdit, že nalezení vhodného lepidla pro potahování je jedním ze základních předpokladů pro úspěšnou stavbu minimaket z polystyrenu. Jen pro představu – Metylan jsem použil poprvé až u Kena…

Že moc nejde použít Modelspan a ostatní vláknité papíry se zdálo být zřejmé už po prvních pokusech – potah zůstával pórovitý a jediným výsledkem snahy o jeho uzavření byl rapidní nárůst hmotnosti bez jakéhokoliv vizuálního výsledku. Pokusy se „šustivými“ hladkými papíry byly slibnější, ovšem problémem byla rozpadavost většiny těchto papírů ve vodě a značné pnutí při vysychání potahu – obzvláště potahování křídel je „zážitek“ (OP se dají při vysychání zatížit). Takto je potažena Airacobra. Zlom ve směru vývoje nastal po zveřejnění zkušeností R.Pajase s různými druhy potahových papírů. Poznámka o praktické nemožnosti samostatného použití papíru 3,6g/m2 byla velice inspirativní. Papír lze totiž velmi dobře prolakovat na podložce z Durofolu (tentýž materiál, který je ideální pro kabinky) a hlavně jde z této podložky po zaschnutí laku sundat. A to se dařilo i s papírem 3,6 g. Potíž je v tom, že aby se dobře zavřely všechny póry, je toho laku potřeba víc. Nárůst hmotnosti není hlavní problém – ten spočívá v tom, že papír se stane velmi tuhým a na zakřivených plochách odmítá spolupracovat. Jsou-li „oka“ mezi jednotlivými vlákny příliš velká, lak se často při sundávání z podložky vytrhne a jsou viditelné póry. Pokud příznivci Balakrylu míní, že stačí taková místa nebo celý potah přetřít zředěným Balakrylem, jako u klasické konstrukce, tak se mýlí. Jediným výsledkem je nárůst hmotnosti. Balakryl totiž nedostane šanci vytvořit film – v místech pórů jej „hladový“ polystyren odsaje. Dalším problémem při prolakování papírů je nerovnoměrnost lakové vrstvy – ta se při lakování větší plochy prakticky nedá ohlídat. Vynikne to až po potažení, kdy někde je povrch hladký a někde výrazně kopíruje polystyren pod ním. Takto je potažen Ken. Rovněž jsem zkoušel „prolakovat“ papír Balakrylem. Prvním překvapením bylo, že na rozdíl od laku Balakryl na Durofolu velmi dobře drží. Rovněž je nepříjemné, že papír se při nanášení Balakrylu velmi snadno poškodí – obzvláště při práci s většími plochami. Výčet pokusů s většinou problematickými výsledky by mohl pokračovat, ale i z toho, co jsem doposud napsal si lze udělat představu, že to občas moc legrace nebyla. Nicméně mohu popsat postup při přípravě papíru, který je zcela "čerstvý" a v tomto okamžiku se mi zdá velmi dobrým řešením. Alespoň první dojmy z potahování P-40 tomu nasvědčují. Perličkou je, že jde vlastně o skloubení historických poznatků a současných trendů. Papír 6g/m2 je velmi zředěným zaponovým lakem přilakován k podložce pokryté voskovým papírem, který se používá jako krycí u samolepicích tapet. Asi půjde použít i nějaká plastová fólie, ale to chce vyzkoušet (voskový papír byl po ruce). Tím se papír jednak fixuje k podložce, jednak se stane odolnější vůči vodě. Na takto „naseparovaný“ papír jsem pak molitanovým válečkem nanesl jen lehce zředěný Balakryl – proto ten voskový papír, „nechytá“ na něj ani Balakryl. Stačí ho opravdu trochu a je nutné jen „rozehnat“ i křížem, aby se dostal pokud možno všude. Množství a hustota nanášeného Balakrylu ovlivňují, jaká bude výsledná četnost pórů a hmotnost – tady je prostor pro další vývoj. Dosažený film se zdá být poměrně rovnoměrný. Papír je nutné nechat důkladně vyschnout. Množství pórů je menší než u papírů prolakovaných pouze lakem, papír je příjemně „gumový“ a ve vodě „drží“. U vzorků, které jsem doposud vyrobil, stoupla měrná hmotnost na 15-18g/m2, což se zdá hodně. Ale je nutné vzít v úvahu, že po potažení už není potřeba žádná další úprava a je možné rovnou stříkat. Výškovku na P-40 jsem nejprve potáhl prolakovaným papírem 3,6 g/m2. Protože se mi něco nepovedlo, potah jsem sundal, výškovku „vypral“ a potáhl znovu papírem 6g/m2 s popsanou úpravou. Hmotnost byla vyšší o 0,2g s nesrovnatelně vyšší tuhostí. Póry je potřeba buď ignorovat, nebo je „zavřít“ pomocí Metylanu. Ne nátěrem Balakrylem! Zkusil jsem to – póry jsou vidět stále a výškovka „přibrala“ 0,3g. Papír se při vysychání vypíná, ale příjemně. Výškovka nicméně putovala do knihovny - díky tomu, že polystyren je potahem "zavřený" z obou stran, trvá vysychání déle. U křídla mám zatím potaženou jen polovinu a ta vypadá velmi dobře.

[discobolos]

Nevím, dá-li se moje zkušenost nějak aplikovat, či implantovat do tvých technologických postupů, ale možná ti to k něčemu bude.
V dobách, kdy se na RC větroně používala silonová tkanina monofil, jsme také řešili uzavření pórů (které byly taky dost velké-při natírání štětcem často lak "prošel" monofilem a v podobě nevzhledných kapek vytvářel v potahu hrbolky). Kolegové vymysleli postup, který při relativně malé hmotnosti dokázal tyto póry krásně "zalepit".
Finta byla v tom, že se lakovalo přes tenký modelspan, který se prolakovával štětcem správně naředěným lepicím lakem za soustavného tažení. Tímto tažením se na na povrchu ponechávalo malé množství laku, které vytvářelo ten správný film, který krásně zaplnil póry. Pokud někde zůstalo nezalepené místo, stejným způsobem se zalepilo. Pak již bylo možné lakovat natíráním štětcem (jen se lak nesměl naředit moc, aby "filmový" podklad nerozpustil). To by se dalo vyřešit použitím balakrylu, který acetonový lak nerozpouští.
D

[Robert Pajas]

Nabízí se otázka, zda při takové váze připraveného papíru prostě nepotahovat mokrým šusťákem (Esaki, Bleispann - 12 g/m2). U Saro Clouda jsem byl naprosto spokojen s výsledkem - lesk jako blesk, lze rovnou stříkat. Papír chytáme po okrajích, dáme husté lepidlo na okraje a velmi řídké plošně. Problémem zůstává napojení částí potahů na úplně kulatém trupu, aby to bylo hezké, musí se to vyměřovat (zkoušel jsem na trupu P-26)

[Steve]

Sleduju to pozorně a musím říct - paráda!
Přiznám se ale, že nevím, proč jsou šablony v místě dělení trupu obrysově větší než řezaný polotovar.
Je tam zmínka o nutném předsazení, ale na obrázku 0018 je vidět, že tvar výsledného výřezu je jiný než tvar šablony pro řezání.
Jistě to má svůj důvod, jen nevím jaký
Budu na to muset ještě juknout

[discobolos]

Asi by měl odpovědět spíše Tonda, ale taky jsem nad tím dumal a došel k závěru, že přesah příčných tvarových šablon je proto, aby obrysová linie nebyla narušena při řezání příčného tvaru (ani horní a dolní, ani pravá a levá). Při řezání horkým drátem poblíž této oblasti by mohlo dojít k vytvoření dolíků v obrysové linii.
D

[Steve]

Teď mě napadlo, že podélný řez je rovný, ale originál byl půdorysně nepřímý a tak snad proto je šablona větší než skutečný průřez trupu.
Jen domněnka, ale uvidíme.
Každopádně mooooc pěkná kuchařka