Nejbližší akce

08.09.2018

Minimaketářské nebe v Trnávce 2018

Pan Tompkins v říši minimaket - kapitola 4: Kostrouni

Mr. Tompkins

Stavění kostry mě baví ze všeho nejvíc. Krásně se při pižlání mrňavých kousků balsy odreaguju, a éro v kostře vypadá podle mě líp než když je hotový. Bohužel jsem musel opustit řadu zvyklostí ze stavby velkých modelů. Když někde kousek chyběl, kydnul jsem tam víc epoxidu. Když něco kousek chybí u minimakety, není tam co kydnout. Když kousek přebýval, vzal jsem šmirgl a bylo. U mrňouse když hrábnu šmirglem, zůstane jen trocha balsového prachu. Po prvních pokusech, kdy jsem stavěl výškovku na Bobíka 3x (je to čtvereček z nosníčků 1x1) jsem se naučil toto: pokud nějaký díl není dokonalý, tak ho neopravujte, ani se nesnažte ho použít. Vyhoďte ho a udělejte znovu a lépe.

4.1 Přenos plánku na balsu.

Plánek již máme prostudovaný ze všech stran, skvrn od kafe na něm notně přibylo po bezesných nocích promýšlení konstrukčních uzlů, balsy se nám válí všude kupa, prsty po lámání žiletek jsou již zpátky na svých místech, i nezbývá než se dát do boje. Některé díly z plánku na balsu přenášet netřeba (nosník si jen vyměřím a fiknu), u přepážek a žeber (někdy) je ale nutné obrys nějak přenést na balsové prkénko. Moje první pokusy byly pomocí modelářské žehličky na potahování fólií. Plánek jsem překopíroval a žehlil a žehlil. V principu to funguje, ale teplo ze žehličky často balsu zkroutí, u tenčích prkének se tomu prakticky nedá zabránit, takže přepážka po vyříznutí z prkénka připomíná mobiovu pásku. Druhý způsob je šetrnější. Při kopírování musíme najít nějakou nepříliš kvalitní kopírku, která toner příliš nezapeče. Přes zoufalé podfinancování vysokých škol jsem v práci (VUT Brno) musel vyzkoušet tři různé kopírky než jsem našel tu pravou, otlučnou Minoltu počmáranou obrázky připomínající trupní přepážku oldtimeru. Okopírovaný plánek přiložíme lícem na prkénko a přejedeme štětcem namočeným v nitroředidle. Štětec je lepší větší, hrubší, s pevným ochlupením (safra, je to ten správný termin ?), neb jen takovým můžete na papír pořádně tlačit. No a je to. Pokud je na plánku i označení dílu, může to být výhodné (víte co je to vlastně za kousek), ale zase je barva v balse lehce nasáklá a je vidět. Takže na to pozor, pokud bude daný díl přímo potahován tak raději jen obrys.

Asi týden poté, co jsem dopsal předchozí odstavec jsem se setkal s neotřelým způsobem přenostu plánku. Nedávno jsem naočkoval svého kamaráda Smoukta, aby se kromě velkých RC modelů pustil také do své první minimakety (Flitzera na motorek rapier). Dal jsem mu všechny materiály k Thompkinsovi co byly napsány a v sobotu s ním pohovořil o jeho dosavadních zkušenostech. Zkusil nejprve přenos žehličkou, balsa se dle očekávání kroutila. Poté zkusil mnou doporučený způsob pomocí ředidla. Ale obrys byl na balse příliš rozplizlý. Smoukt je člověk přemýšlivý a má skvěle vybavenou dílnu, takže jeho postup byl následující: přenesl výkres na tlusté balsové prkénko, které se nekroutí a na své božské brusce pak prkénko odbrousil na 1.5 mm. Funguje to výborně, ale nevím zda můžu tenhle postup doporučit i ostatním :-).

4.2 Křídlo

Křídlo na Flitzera - polotovar se stojinou, jedna půlka ještě neobroušená

Křídlo na Flitzera

U BV215 je křídlo z klasických žeber a nosníků, stavěl jsem ho přímo na plánku (plánky si vždycky kopíruju, abych jich měl dostatek, i když pravidelně tyto kopie zlikviduje modelářský šotek plánkožravý). Plánek je zakrytý tenkou fólií, aby byl pořád vidět a přitom se k němu lepené kousky nepřicucly. Fólii jsem nemohl žádnou najít, pomohl mikrotenový sáček ve kterém můj synek nosí svačinu do školy (teď má chudák aktovku celou zamaštěnou). Žebra u Blohma jsem vyřezal jednotlivě, a dobrousil na čisto pohromadě (Blohm má stejnou hloubku křídla po celém rozpětí), u Flitzera jsem to dělal po dvojicích (levé pravé křídlo) neb ten má hloubku nestejnou. Zářezy na nosníčky jsem dělal žiletkou, malinko menší než je průřez nosníku. Vlastní nosníček se dá údajně uříznout balsořízem, moje pokusy skončily s nosníkem o hodně variabilním průřezu, takže nakonec jsem je ufiknul žiletkou podle hliníkového pravítka. Náběžku i odtokovku jsem lehce vybrousil předem, nechal jsem dost masa na pozdější čistobrus. Nosníček i odtokovku jsem udělal delší a na přečnívajících kouscích je přišpendlil, uvnitř křídla potom obzabodal špendlíčky aby se to celé nemohlo moc hejbat. Jelikož Blohm má křídlo šípové, není mezi žebrem a nosníkem pravý úhel a zářez na nosník je tak šikmý. Šikminu jsem vyrobil na každém žebírku zvlášť ořezáním malých trojúhelníčků na hranách zářezu (jen pro spodní nosník). Žebra jsem přilepil ke spodnímu nosníku a odtokovce (v ní jsou udělané malé zářezy, lepení na tupo je příliš odvážné) a nechal pořádně proschnout. Potom jsem dodělal zářezy na horní nosník: vzal jsem pravítko, položil na předpokládanou polohu nosníku a dořezal opět již předpřipravené zářezy v žebrech, nosník tam potom sednul pěkně rovně. Žebra je dobré mít o fous větší (zářez o fous hlubší), nosník do nich zajede s přesahem a potom je co brousit. Pokud nám nosník vyčuhuje, je to špatné, obrousit nosník se nám asi nepodaří, aniž bychom nezajeli do žeber. Pro tuhost křídla je nutné vlepit mezi nosníky stojinu, která musí být z balzy orientované vlákny ve svislém směru. Sice se to blbě dělá, ale stojina s vodorovnými vlákny je v zásadě k ničemu, protože síla kterou má stojina přenést je vertikální. U Blohma jsem stojinu vlepoval mezi nosníky, u Flitzera jsem ji vlepil zepředu na nosníky, je to méně náročné na přesnost (přečuhující kousky odbrousím), ale strojař ve mě se tomu bránil, neb výsledný nosník je potom ve tvaru U a nikoliv ideálního I. Ale lenost zvítězila. Nakonec křídlo obrousím, včetně již finálního tvaru náběžky a odtokovky.

U prvního výletu (a asi posledního, protože tahle mrňavost je už na mě moc) do říše oříšků (Minilot) jsem se v návodu dočetl, že nejsou použita klasická žebra (profil je tak tenký, že už by po zářezu na nosníky nezbylo žádné „maso“ na žebra). Křídlo je stavěno tzv. páskovou metodou. Kdesi jsem o tom už něco četl, ale úplně jasné mi to nebylo. I na redakční radě tohoto serveru (což je v zásadě výlet ISima, Feldy a mě do hospody, kde obklopeni pěnivým mokem a tukem se lesknoucími natřásajícími hromadami tučného masa snaží se chlapci do Ruji vpravit nějaké to moudro, apropo jedinou rozumnou stravou minimaketáře který se zrovna potýká se stavbou konstrukčních křídel jsou pečená žebra - ta vepřová, samozřejmě) jsem vznesl dotaz a z Feldových slov, náčrtů, nákresů a mimosmyslových informačních převodů pochopil jsem to asi takto: Pomocí šablony nebo křivítka vyřízneme pásky žeber. Na plánek si našpendlíme náběžku a odtokovku. Mezi ně vložíme a zatím nelepíme (!) spodní pásky. Pásky shora zatížíme. Tím se spodní prohnuté pásky narovnají a můžeme je přilepit (zakápnutím vteřinovým lepidlem). Přidáme nosník a po odstranění zátěže se křídlo vrátí do původního prohnutého tvaru. Nyní křídlo pod nosníkem podložíme, přilepíme horní pásky a necháme zaschnout. Horní pásky se u odtokovou seřežou žiletkou tak aby pěkně pasovaly. Celá procedura se zátěží se dělá proto, aby byly spodní pásky správně vůči náběžné a odtokové liště. Pokud bychom křídlo nezatížili, nebudou náběžka a odtokovka navazovat na spodní stranu profilu, viz obr.

Řezání pásku žebra Zatížení křídla při sestavování Hotové křídlo připravené na broušení Jak by neměl/měl vypadat výsledek

Řezání pásku žebra

Zatížení křídla při sestavování

Hotové křídlo

Výsledný profil

4.3 Trup

Krabicovitý trup Bobíka i Minilota jsem začal stavbou bočnic. Bočnice se staví obě najednou na sobě ve špendlíkové šabloně. Nezkoušejte je postavit postupně, nebudou nikdy stejné, ať se snažíte sebevíc. Hotové bočnice pak jen spojíme a troupek je hotov. Bobík i Minilot mají rovnou horní část trupu, takže bočnice dám na plánek tou horní stranou dolů. Pokud žádná rovina není, tak... nemám tušení. Při spojování bočnic je potřeba aby byly víceméně kolmé. Zkoušel jsem přikládat pravítko, ale moc to nefugovalo. Nakonec jsem si udělal pomocné balsové špalíčky, které vždycky přiložím z boku k bočnici. Spojovací nosníčky vyřežu vždycky po dvojicích (horní, spodní), zkoušel jsem to i postupně, ale výsledkem byla šišoidní obluda.

Bočnice ve špendlíkové šabloně Sestavení bočnic

Tvorba bočnic

Sestavení bočnic

Trup oblý (BV215 a spol.) se dá stavět různě, většinou je to zřejmé z plánku. Mě se osvědčila stavba přesně podle plánku, a to stavba již zovu půlená – nejprve se na plánek našpendlí kýl a k němu se postupně lepí půlky přepážek. Když je polovina hotova, v ruce se přilepí půlky přepážek z druhé strany. Šlo to překvapivě dobře. ISim pracuje jinak – přepážky má celé, nedělené a nejprve sestaví nasucho přepážky s horním, spodním a bočními kýly. Doteď jsem nepochopil jak se mu takto podaří sestavit trup nebramborovitý, ale zřejmě to jde, viz. obr.

Stavba trupu po polovinách Trup před plaňkováním Trup stavěný rovnou jako celek

Půlený trup - začínáme

Půlený trup po kompletaci

Trup stavěný vcelku

Dosavadní postup se nevěnuje specifikům jednotlivých pohonů. U Blohma a Flitzera je pohon rapierem, takže je potřeba motorek někam připevnit. Více ke specifikům rapierů v samostatné kapitolce. U gumáčků je zase potřeba se nějak vypořádat s pohonem - gumový svazek se musí k něčemu přidělat na konci trupu, vepředu je zase připojen k náhonu vrtule. O vrtuli až někdy jindy, ale zadní tyčince (zvané hugo, nebo Hugo, jak jsem byl poučen) na které svazek visí a hlavici ve které se otáčí osa vrtule, se musíme věnovat již při tvorbě kostry. Takže vzhůru do nebezpečí.

Hugo uvnitř modelu

Hugo

Nejprve Hugo. Není to sněžný muž z večerníčku, i když potíže s ním mohou být také. Hugo drží gumový svazek v zadní části trupu. Jak jsem se dočetl v návodu, je vyrobeno z bambusu a uchyceno v bočnicích, které jsou vypouzdřeny papírovou trubičkou. Tolik suchá litera zákona, totiž návodu. Nejprve jsem nechápal proč to vypouzdření, ale ISim se slitoval nad chudákem začátečníkem a vysvětlil že Hugo se nemůže vlepit do trupu, neb by nešlo vyndat ven, a jak bychom tam potom dostali ten gumový svazek, že. Další cenná rada byla v tom, že bambusový kolíček ze kterého Hugo sestává je potřeba sbrousit do kónusu. Bohužel jsem už zapomněl proč, ale mám takový pocit že je to velmi, velmi důležité. Bambus nemaje vyrazil jsem do obchodňáku, kde vám za pár korun prodají bambusové špejle na špíz. Zbývá tedy papírová trubička. Tu jsem vyrobil (opět dle cenných rad) na vrtáčku (na té straně hladké nenožovité) namotáváním kousku potahového papíru za současného sycení lakem. Když to budete pár týdnů trénovat, zvládnete kousek trubičky stejně jako já vyrobit již za pouhou dvouhodinku.

Detail hlavice

Hlavice

Hlavice, hlavice, hlavice. U lidí, primátů a obecně většiny zvířat je hlava poměrně důležitá součástka (i když když nad tím tak dumám, u některých lidí to možná neplatí). Hlavice u gumáčku je důležitá neméně. Je to takový ten kousek co z něj na jedné straně kouká vrtule, na druhé očko na gumu a celé se to dá z letadélka oddělat. U Bobíka jsem se téhle části dost děsil. Oprávněně. První přepážka, zvaná motorová, má v sobě díru tvaru obdélníčku s jednou silně zkosenou hranou. Když jsem přepážku pižlal, díru jsem podle rad zkušených vyříznul opatrně žiletkou, aby mi vnitřek díry zůstal pokud možno celistvý. Šlo to teda pěkně blbě, protože přepážka není z obvyklé průhledné nulamilimetrové balsy, ale ze špalku 4 mm. Ten kousek co po díře zůstane je totiž důležitý, lepí se na hlavici a slouží k tomu aby hlavice v trupu pěkně držela a neblomcala. Abych nemusel pořád psát "ten kousek co zůstane po díře", spokojíme se s termínem osazení. Takže osazení nalepíme na hlavici z tlusté balsy, já jsem ji slepil z několika tenčích vrstev s různě orientovanými lety, takže vznikla jakási balsová překližka. Po obvodu by měla být krapet větší než motorová přepážka, aby se potom dala na modelu obrousit do přesného tvaru a nikde nic nechybělo. No a teď přijde ta veselá část. Do hlavice je potřeba udělat díru na drát který na jednom konci drží vrtuli a druhém svazek. Díra ale není v ose trupu, protože vrtule musí být skloněna dolů a doprava. Navíc je hlavice poměrně tlustá a tření by nám sežralo značnou část výkonu svazku, kterého není nikdy dost. Proto se díra v hlavici dělá o větším průměru (osa v ní klechtá) a na přední i zadní část hlavice se nalepí "ložiska", což jsou kousky překližky s malou dírkou přesně podle průměru hřídelky. Nejprve jsem nalepil přední překližku s dírou přesně uprostřed. A potom tu zadní. Hoši mi prozradili jednoduchý trik jak zkontrolovat jestli je hřídel vyosená tak jak má být. Na plánku se prodlouží osa hřídele a zjistíme kam by měla v zadní části trupu vylézt ven. Potom se jukneme skrz díry v překližce kam vyleze v reálu. Pokud vyleze někde jinde, nezoufáme, neničíme trup ani neskáčeme z okna. V klidu si dáme kafíčko, odlepíme zadní část překližky a kousek ji posuneme. Celý postup opakujeme tak dlouho, dokud nás to neomrzí (což bývá brzy), nebo dokud není vyosení v pořádku. Mě se to čirou náhodou povedlo hned napoprvé, takže můžu psát vesele co dělat když tomu tak neni.

4.4 Ocas

Blohm nemá ocas, ale má směrovečky a na konci křídla pahýly zajišťující (doufejme) stabilitu. Obojí je z plné balsy, takže stačí vyříznout z prkénka a práce je hotova. Je třeba jenom dávat bacha na směr let balsy, neb je to materiál anizotropní a nemá stejnou pevnost v různých směrech. Takže se řídím podle plánku. Bobík i Minilot mají ocasy konstrukční. Protože je to vlastně jen pár nosníčků slepených k sobě, vypadá to na nejjednodušší část celé kostrukce a tak jsem ji stavěl jako první (což doporučuji, pokud vám stejně jako mě dojde při třetím pokusu trpělivost, je ta pravá chvíle dát si kafíčko s rumem, zklidnit zpěněnou mysl a najít v sobě dost síly se nevzdat a zkusit to ještě jednou, všechny další části letadélka totiž budou už jenom horší). Protože nosníčky jsou tenoučké, vyztužím všechny důležité rožky balsovými trojúhelníčky (Feldova rada). Celková tuhost se tím značně zvedne a pravděpodobnost že po sejmutí z plánku se celá konstrukce rozpadne se příjemně sníží. Opět na radu zkušených jsem n-té pokusy dělal z krapet tlustší balsy, protože potom je co brousit. Broušení samotné je celkem nepříjemné, protože se při něm často konstrukce rozpadne, osvědčilo se mi položit broušenou výškovku / směrovku na jemný šmirgl, potom to celé neuhýbá.

4.5 Sesazení

Sesazení jednotlivých kousků záleží hodně na konkrétním modelu. U Blohma jsem měl trup a křídlo pohromadě a potahovalo se všechno najednou, kromě směrovek a pahýlů na konci křídla. U jiných modelů to může být jinak. Každopádně ale platí, že chyba při sesazení je většinou cesta do hrobu. Let či pád modelu jsou od sebe vzdáleny jen kousek a ten kousek se jmenuje vzepětí, těžiště a úhel seřízení (úhel seřízení je úhel mezi nastavením křídla a výškovky). Takhle si to aspoň pamatuju z velkých modelů, kde správný úhel seřízení zafungoval a Liberátor byl stabilní i když upadlo táhlo od výškovky a řídit jsem musel jen změnou výkonu motorů. Zatímco s těžištěm se dá hýbat až je model potažen, nastříkán a prakticky hotov, správný úhel vzepětí i seřízení nastavuji již při kostrování. U Blohma jsem koukal do plánku a všechno kontroloval až do zblbnutí. Nedokonalý povrch, papír potažený rubem nahoru, odtokovka z betonové balsy, to všechno není tolik na závadu (alespoň se tím u Blohma utěšuju), při malém vzepětí nebo úhlu seřízení by ale Blohm nelítal tutově a domů bych si smutně odnesl hromádku třísek (no i když... vzpomínám si na případ kdy u kluzáku Dana kategorie tuším A1 můj kamarád Petr Smékal nasadil křídlo odtokovou dopředu. Letové výkony se rázem výrazně zvýšily...).

4.6 A máme hotovo

Sestavený Flitzer - křídlo včetně nosníků ocasních ploch je již potaženo.

Sestavený Flitzer

Jakmile je kostra hotova, můžeme si ji v klidu prohlížet ze všech stran a kochat se svojí dokonalou prací. Není tomu tak ale vždy (myšlen postup, nikoliv kochání). Při práci na svém druhém stroji rapierovitém, což je oblíbený Flitzer jsem příliš nechápal postup při tvorbě kostry. Po výměně několika mailů s Adamem Jeníkem (kterému tímto děkuji za trpělivost vpravdě neuvěřitelnou) jsem nakonec pochopil že ne u všech eroplánů je možné udělat kompletní kostru, kochat se a kochat, a nakonec ji zprznit nedokonalým potahem. Konkrétně u Flitzera se některé části musí potahovat (i lakovat) již v průběhu stavby. K Flitzerovi se doufám vrátím v samostatném článku. Ve většině případů se ale napřed kostra udělá kompletní a tak zpět ke kochání. Kochat se a nutit kamarády a drahé polovičky k obdivu nádherného výsledku vaší půlroční práce můžete celý týden, již v příštím díle ale zkusíme kostru oblemtat kouskem papíru... Pokud se vám zdá že výsledek vašeho snažení je nějak málo tuhý, že se křídlo ohýbá, trup prohýbá a ocas zahýbá, pak nezoufejte, většinu pevnosti dodá potah (snad).

Profesoři dodávají...

Dovětek ISima:

Po přečtění této, již čtvrté kapitoly, jsem si říkal, že jsem zvědavý, komu se to podaří dočíst až do konce. Informací je spousta a skoro každá subkapitola je kapitolou sama pro sebe.

Přenášení plánku na balsu - prakticky jde o přepážky u oválného trupu a občas nějaké žebro. Jak fungují uvedené postupy napsal již Ruja. Pokud nechcete mít balsu zkroucenou ani smrdět doma nitroředidlem, zkuste přepážky vytisknout na tzv. silikonový papír - je to papír na kterém jsou samolepky. Běžně ho dostanete v papírnictví ve formátu A4, bohužel i se samolepkama, které musíte nějak použít. Toner na tomto papíru ani po zažehlení laserovkou vůbec nedrží a pro přenost stačí žehlička pouze vlažná.

Vždy si musíte dát ukrutný pozor na to, zda autor plánku přepážky namaloval symetricky. U plánků v CADu to obvykle symetrické je z principu, autor namaluje půlku a druhou ozrcadlí, u plánků malovaných ručně nebývá problém mít každou polovinu jinak. Co se pak stane je nabídleni. V tomto případě přepážky nakopíruju na obyčejný papír, vyříznu z papíru žiletkou s velkým přesahem, papír přeložím v ose a žiletkou podle jedné poloviny načisto vyříznu. Takto je zaručeno, že obě poloviny jsou stejné. Papír potřu velmi zlehka lepidlem na papír (takové ty lepící tyčinky) a zlehka přitlačím na balsu. Lepidlo drží dost abych mohl přepážku z balsy vyříznout a drží dost málo na to, aby papír šel bez problémů odlepit. Přepážka se potom zlehka obrousí, čímž se zbaví možných kousků lepidla.

Křídlo

Letadlo létá vrtulí a křídlem - říkalo se. Dnes při RC modelech s tzv. 3D létáním už to neplatí, ale pro minimakety je to stále platný fakt. Materiál na křídlo je potřeba vybírat ten nejlepší. Největší zátěži bude křídlo odolávat od pnutí potahového papíru a se zkrouceným křídlem lze od modelu očekávat solidní výkony jen ztěžka.

U oříšků se páskovaná žebra používají téměř výhradně. Kromě důvodů hmotnostních a stavebních, má křídlo povrch nenarušený nosníky - i při nejpřesnější stavbě je na povrchu křídla nosník patrný. Čistý povrch má příznivý vliv na letové vlastnosti.

Trup

Krabicový trup tvořený bočnicemi spojený příčkami patří k nejjednodušším. Jediné riziko spočívá ve vytvoření trupu prohnutého do tvaru banánu. Pokud jste vše dělali podle Rujova popisu a přesto máte "banán", bývá příčinou nestejnoměrná tuhost bočnic. Ta vznikne rozdílným obroušením bočnic (jedna je tenčí než druhá) nebo materiálem. V druhé kapitole bylo zmíněno, že kvalita prkénka není stejnoměrná a tak na jednom konci může být prkénko výrazně tužší než na druhém. Hlavní podélníky je potřeba mít na obou bočnicích ze stejného konce prkénka.

Stavba trupu s využitím lamelovaných přepážek

Stavba trupu na Ki-84

Metody používané pro stavbu kulatých trupů doplním ještě o jeden. Jde o vytvoření přepážek lamelováním na šabloně. Před plaňkováním se šablony i s přepážkami nalepí na rovná, tuhý balsový nosník za dodržení kolmosti. Po té se trup téměř celý oplaňkuje až na spodní část. Pomocný nosník se rozřeže a přepážky se vytáhnou spodem. Po zalepení křídla se doplaňkuje zbylá část trupu. Takto lze sestavit trup naprosto rovný s dostatkem prostoru pro gumový svazek, neboť přepážky jsou proti klasické stavbě mnohem tenší. Nezanedbatelné je i to, že tyto přepážky jsou tuhé ve všech směrech stejně.

Pár slov ještě k osazení hlavice. Bývá dobrým zvykem na toto osazení, které vzniklo vyříznutím díry do první přepážky, nalepit ještě další kus balsy stejného tvaru. Osazení je tak delší a předejde se efektu "vyblité hlavice" v klouzavém, bezmotorovém letu. Toto platí pro venku létající minimakety, oříšky přistávají většinou s pár obrátkama ve svazku a tak vypadnutí hlavice nehrozí. Pokud máte balsovou vrtuli, kde hrozí při kontaktu se zemí fraktura listu, toto přidané osazení se mírně zakulatí. Hlavice tak při kontaktu vrtule snadněji vypadne z trupu - ikdyž ne vždy...

Na vysvětlenou kónického huga - vlivem kroutícího momentu svazku má hugo občas tendenci vysunout se a následně proběhnout trupem za náležité rotace. Pokud je levá část (ve směru letu) huga na konci mírně, opravdu mírně, tlustší, hugo nikam necestuje. Jenom si musíte zvyknout, že je třeba ho z trupu vytahovat jenom na jednu stranu. Vypouzdření děr papírovou trubičkou je nutné, vlastní balsa by se omačkala velmi rychle.

Z výroby papírové trubičky není třeba dělat rocket science - uříznete pásek potahového papíru, na dřík vrtáčku vhodného průměru nanesete ředěný kanagom (resp. L510, nebo neředěný nitrolak) a papír hranou přilepíte na vrtáček. Chvíli počkáte, až lepidlo či lak zavadne a papír drží na vrtáčku (máte jakousi vlaječku). Pak na papír nanesete lepidlo a začnete navíjet. Díky tomu, že je papír přilepený, můžete ho pořádně utáhnout. Když navinete poslední závit zjistíte, že lepidlo proniklo až k vrtáčku, naleptalo zavadlý spoj a trubička se otáčí na vrtáčku. Pomalu za současného otáčení ji stáhnete dolů a necháte dobře proschnout.

Ocasní plochy

Bývají opravdu nejjednodušší částí kostry. Vzhledem k tomu, na jak nepříznivé páce vůči těžišti působí, musí být naší snahou postavit je lehká s přiměřenou pevností, aby je papír nezkroutil do nevzhledné vrtule. Pro začátek zapomeňte na dělená kormidla, která sice zvýší maketovost a přidají vám pár starostí navíc.

Ruja správně poznamenal, že jediný způsob, jak kormidla obrousit a nedezintegrovat je opět na špejle, je položit kormidla na arch čistého a rovného brusného papíru. Bruste zlehka...

Sestavení modelu

Kochání se modelem, který je komplet sestavený v kostře patří určitě k potěšením minimaketářů. Na řadu přijdou entomologické špendlíky "mucháče" - kterými se připevní části modelu pouze pro fotografování. Fotografie takto sestaveného modelu jsou vděčným tématem a až budete dokumentaci ke svému modelu zasílat na náš email, abychom model umístili do galerie modelů na tomto server, určitě fotografii kostry nezapomeňte připojit.

Vlastní sestavení je pak kus od kusu jiné, jednoduché modely lze sestavit až po potažení, většinou však budete muset některé části potahovat již přilepené a různě kombinovat. Např. u stíhaček z druhé světové budete muset křídlo napevno zlepit do trupu ještě před dokončením plaňkování spodku trupu.

Dovětek Feldy:

Skoro vše již bylo napsáno, písmenek je hromada a pročítat ji je náročné.

Jenže co se stavby kostry týká, každý minimaketář se časem propracuje k postupům které mu nejvíc vyhovují. Já třeba na rozdíl od všeho výše uvedeného při přenášení tvarů na balzu nepoužívám žádné moderní kopírovací metody - neosvědčily se mi. Žehlení balzy způsobí její zdeformování, navíc obrysy z toneru mi přijdou dost tlusté, mnohdy rozmazané. Občas mohou zaskočit i nepřesnosti způsobené rozdílnými tepelnými dilatacemi předlohy a balzy, pohříchu v různých směrech rozdílné. Nebo to prostě neumím. Držím se osvědčené metody obrysy propíchat špendlíkem, obkreslit měkkou mikrotužkou 0,3mm a vyříznout a dobrousit. To na díly kde na přesnosti až tak nelpím. Tam kde jde opravdu o každou desetinu milimetru, tam si výkres okopíruji (pozor na kopírky které kopii proti předloze deformují v jednom směru!), příslušné díly z kopie vystřihnu a obkreslím na balzu. Vyřežu, obrousím, a při tom stále porovnávám s tvarem na plánku. No a samozřejmě je třeba si předem ověřit jak pečlivě je plánek nakreslen, zda přepážky jsou osově symetrické a zda mají správný tvar. Někdy je lepší si je nakreslit znovu a přesně.

Kostru je třeba náležitě dimenzovat, respektiva volit na správné části vhodnou balzu. Pro minimakety platí jednoduchá pravidla - model nelze nikdy zadimenzovat tak aby byl odolný proti havárii. Čím je model bytelnější, tím je těžší, tím musí létat rychleji a tím větší energií se o zem (obvykle) rozbije. Takže lehký model paradoxně obvykle vydrží více než těžkostavba. Ale model stavíme na létání, ne coby vozembouch. Osvědčilo se mi dimenzovat kostru tak, aby bez znatelných deformací vydržela pnutí papírového potahu - to bohatě stačí. No a odborně řečeno, snažím se aby tahové a tlakové složky namáhání přenášela kostra, pevnost v krutu zajistí vypnutý potah. Z toho plyne že na hlavních podélnících trupu a nosnících, náběžce a odtokovce křídla nemá moc smysl šetřit na váze. A když už se zdá že by jejich hmotnost přece jen byla příliš velká, tak zapojíme rozum a volíme z hlediska pevnosti výhodnější tvary těchto částí než je čtvercový či obdélníkový průřez (profily I, L, U) nebo i kombinaci různých materiálů, jak jsem už uved v kapitole číslo 2.

Naprosto souhlasím s tím že klasická balzová kostra před potažením je potěšením pro oko. Až se mnohdy člověku nechce všechnu tu práci schovat pod potah. Ale co se dá dělat, takže je dobré si ji v této fázi vyfotit aby bylo na co vzpomínat:

Vickers Vimy, stavba a foto Felda GAL Monospar - trup, stavba a foto Felda GAL Monospar - křídlo, stavba a foto Felda

Vickers Vimy

GAL Monospar - trup

GAL Monospar - křídlo

Curtiss Flying Boat

Curtiss Flying Boat

A třeba u RC minimaket lze s výhodou kombinovat na kostru modelu různé materiály, například balzu a desky Depronu (či jinak obchodně nazývaného PPS). Přestože jej lze použít jako samostatný stavební materiál takřka bez použití balzy, osobně oba tyto materiály kombinuji pro využití výhod obou a naopak eliminaci jejich horších vlastností. Takže třeba na trup zhotovím jen trochu zjednodušenou balzovou kostru, kterou polepím pláty PPS tloušťky 3 či 4mm, podle velikosti modelu. Balzová kostra má velkou výhodu v tom, že je pevná a dobře rozvádí namáhání z různých konstrukčních uzlů, třeba uchycení vzpěr křídla či uložení motorové přepážky, do celé konstrukce. Zavedení takového bodového namáhání do konstrukce jen z PPS většinou nekončí dobře.