Nejbližší akce

09.09.2017

Minimaketářské nebe v Trnávce 2017

16.09.2017

Memoriál Rudolfa Drnce 2017

10.11.2017

IIFI Nijmegen 2017

Pan Tompkins v říši minimaket - kapitola 5: Potahujeme

Mr. Tompkins

5.1 Vlastní potahování

Když mám hotovou kostru, zálibně si ji prohlížím a fotím ze všech stran. Vím totiž že takhle pěkně můj výtvor už nikdy vypadat nebude. Apropos - pokud stavíte nějakou minimaketku, dokumentujte stavbu na fotkách a pošlete nám potom na server článeček, my budeme rádi že nám přibývá obsah a já dobře vím jak užitečná může být taková fotka pro zoufalého začátečníka, který smutně kouká na pár poslepovaných dřívek, která spíše než letadlo připomínají výtvor Pata a Mata po prohýřené noci. Ale zpátky k potahování. Na čistou a bezbolestnou práci s nažehlovací fólií jsem musel zapomenout, potah je čistě papírová záležitost. Z doby kdy jsem byl ještě mladé pachole si vzpomínám na barvení papíru Mikelanta (nebo Mikalenta, furt se mi to plete) pomocí barev Duha. Dlouhé pruhy flekatého chlupatého čehosi jsem sušil na dvorku, bohužel v nestřežené chvíli papír požmoulala koza. Rozdíl před a po byl ale vcelku zanedbatelný. Druhý pokus dopadl lépe, pouze nálet opeřence se střevními potížemi způsobil že můj kluzák A3 měl na jednom z křídel základ rondelu. Dnes se to jistě dělá jinak, řekl jsem si a vyrazil pro radu za ISimem. Ten pohovořil o Modelspanu, Japanu, a několika dalších panech, zmínil dokonce i "kondenzátorák" (doteď si nejsem jistý co to vlastně má být) a vybavil mě několika archy AsiJapanu. I zavzpomínal jsem na mladé časy a pustil se do díla. Šlo to vcelku hladce (konkrétní postup níže), což mě mělo varovat. Hrdě jsem potaženého Blohma donesl ukázat ISimovi. Je pravda že se mi některé části zdály chlupatější než jiné, ale přičítal jsem to nervozitě a obavám ze znehodnocení kostry která se mi zdála úžasně dokonalá. Však bědoš bědoš, do psí nohy, byl to pechden. Proklatý Japan ! Jak mi ISim vysvětlil a názorně předvedl, Japan nemá stranu jako stranu, líc je hladší a rub hrubší. Pozná se to teda dost blbě, musíte oprostit svoji mysl od všech starostí běžného i neběžného dne, zavřít oči, uši i nos a jemně jezdit prstem po papíru z obou stran, jako když laskáte... hmmm, nějak jsem se zasnil. Každopádně, bacha na to ! U Blohma jsem to nakonec tak nechal, po nástřiku to není zas až tak moc poznat (tedy to je moje zbožné přání). A nyní následují suché postupy vyzkoušené na vlastní ulepené ruce:

Při potahování plných ploch balzy (nekonstrukční ocasní plochy,…) musí být tato předem nalakována. Při lakování jsem vždycky použil extrémně zředěný lak. Po prvním nátěru vylezou chlupy, které se dále snadno odbrousí. Potah přilakovávám zředěným lepicím lakem (snažil jsem se zjistit jaký rozdíl je mezi krycím lakem, lepícím lakem a zaponovým lakem - budu asi muset ochutnat, ostatní smysly tvrdí že je to jedna sebranka).

Potahování konstrukčních kousků (křídlo, trup, ...), tedy těch co nejsou z plné balsy, se provádí na nenalakovanou konstrukci, jen načisto obroušenou brusným papírem, tím nejjemnějším co najdete. Ze starých dob si pamatuju že se kostra nejprve lakovala a potom se potahovalo pomocí ředidla, které přes papír lak nahlodalo. Ale u minimaket se to tak nedělá, zřejmě kvůli nárůstu hmotnosi.

Potahování křídla na Blohmovi jsem začal od nosníku. Papír jsem přilakoval k hlavnímu nosníku (stačí přibodovat) a potom bodoval na náběžné a odtokové liště. Nejprve spodní a potom horní stranu. O vypínání někdy jindy, dělal jsem až celé potažené křídlo (při lakování potahu křídla které je potažené jen zespodu se toto spolehlivě zkroutí).

Při potahování trupu záleží na tom, jak trup vypadá. U jednoduchého bedničkovitého trupu Bobíka jsem potáhl nejprve obě bočnice a teprve potom horní a spodní stranu. U dívčích oblin BV215 jsem se naučil od Isima zajímavý postup. Trup se potahuje postupně od zadní části z kousků velkých tak, aby „zvládly“ nezbytné zakřivení. V méně zakřivených místech to může být přes více podélníků, jinde třeba jen přes dva. Napojení v podélném směru se není třeba obávat, přilakování stačí a po nalakování a nastříkání nejsou spoje vůbec vidět. Více snad prozradí obrázek.

Schéma postupu při postupném potahování

Postupné potahování

5.2 Vypínání / lakování

Víte co jsou homeopatika ? Vezmete účinnou látku (nebo nějakou látku), tu zředíte. Vezmete malou část zředěniny a opět ji zředíte. Takto pokračujete až jste si jistí že ve vámi vyrobené zředěnině zůstala jedna až dvě molekuly původní látky. Takto nějak se připravuje homeopatický lak na vypínání potahu. Při svých prvních pokusech jsem vzal kapku laku a hodně, opravdu hodně ředidla. Nalakoval jsem křídlo. ISimova otázka po shlédnutí výsledku: „ředil’s to vůbec ?“. Takže ředit, ředit a ředit. A pak to zředit ještě jednou.

Při vypínání má křídlo a ocas tendenci se kroutit jako epileptický had. Lakování proto dělám v šabloně. Kroucení křídla ale nemusí být úplně na škodu. U každého plánku totiž najdete magické slovo "negativ". Není to žádná špatnost, naopak, míti dobré negativy je jednoznačně pozitivní. Co to vlastně je ? Odporná vsuvka: při zvyšujícím se úhlu náběhu ... ále, vsuvku ruším. Zkrátka a dobře, na konci křídla musí být negativ, což znamená že je na konci křídla odtoková hrana zvednuta výše než bychom mysleli že má být. Pěkně se to pozná pohledem na křídlo zezadu (ve směru letu). Při tvorbě šablony na to musíme pamatovat (šablona zní asi příliš vznešeně, zkrátka křídlo vzadu na konci podložím a po celé délce vepředu i vzadu zajistím kouskem lišty aby se nemohlo zkroutit). Konkrétní hodnoty negativů, pozitivů a dalších ivů jsou vždy uvedeny na výkrese, pokud ne, je potřeba se poptat nějakého zkušeného harcovníka, já vám (zatím) neporadím...

Při vypínání / lakování modelu je důležité aby nikde nezůstala ani skulinka bez laku. Při následném nástřiku barvou taková nenalakovaná tečka totiž šíleně vystoupne a model zohyzdí. U Blohma jsem koukal co je to tam za podivné mušince, z nevědomosti mě vyvedl až ISim. Takže lakujte homeopaticky, ale dostatek vrstev, ať dopadnete lépe než já.

A na závěr této kapitolky tu máme opět kvíz. Japan má dvě strany, jedna patří ven a druhá dovnitř. Která z následujících fotografií je ta správná ? A na závěr této kapitolky tu máme opět kvíz. Japan má dvě strany, jedna patří ven a druhá dovnitř. Která z následujících fotografií je ta správná ?

japan japan

A: japan

B: taky japan

A správná odpověd je....................samozřejmě za A ! Nebo za B ?

Takže model je již potažený, všechny chyby při stavbě kostry vylezly na světlo boží a do konce už zbývá jen malý kousek. Takže příště něco o povrchové úpravě, nebo o tvorbě kabiny, ještě uvidíme...

Profesoři dodávají...

Dovětek ISima:

Není papír jako papír a to platí jak o papíru toaletním, tak o papíru potahovém. Kdo pamatuje předlistopadový toaletní papír bez středové ruličky, rozhodně si nemůže poplést, kterou stranou se má použít. To zřejmě nebyl Rujův případ. Stejně jako zmiňovaná Mikalenta i "Japan like" papíry mají rub a líc. Chlupatou stranou musí vždy dovnitř. Že na Blohmovi nejsou vidět části potažené obráceně je spíše zbožné přání Ruji než fakt samý.

Obvyklý "Japan" má hmotnost okolo 12g/m2 a používá se na větší minimakety. Nutné je prolakování, které bohužel přidá i na váze. Na menší makety se dá sehnat papír Starspan, který se vyrábí v gramážích od 9g/m2. Cena proti Japanu je bohužel pětinásobná, ale spotřeba na oříška určitě nezrujnuje rodinný rozpočet.

Kondenzátorák je kapitolou samou pro sebe. Jde o papír, který se používá pro výrobu papírových kondenzátorů. Občas se objevil někde nenadále, když socialistické plánování potřebovalo ozáplatovat nějaký nedostatek. A tak je kondenzátorák opředen mnoha legendami, kterak na něj modeláři v dobách dávných narazili v květinářství a k údivu slečny prodavačky se pod více či méně průhlednými záminkami snažili získat její měsíční zásobu balícího papíru. Kde bych ho dneska sháněl opravdu nevím, snad v zásobách minimaketářských matadorů. Proč tolik pozornosti tomuto papíru? Šlo o nahnědlý průsvitný, u některých gramáží až průhledný papír, který nemá póry (takže nepotřebuje lakovat). Existovaly varianty od 4g/m2. Potahování kondenzátorákem je noční můra, na nějaké "přilakování" můžete zapomenout a papír rozhodně nebyl z těch poddajnějších. Nutností byl nástřik povrchu, jinak model působil průhledně. Neuvěřitelně nízká hmotnost, dokonalý povrch a tiché předstírání, že mírně nahnědlá barva imituje potah plátnem tak dala vzniknout legendárním letům Koutného Kalinina K-5, který za ideálních podmínek dosahoval časů 180 sekund, což je na oříška výsledek neuvěřitelný. Kondenzátorák zde sehrával jistě úlohu ne okrajovou.

Vlastní technika potahování papírem je dána zvyklostmi a zkušenostmi. Někdo volí přilakování (můj případ), někdo ředěnou disperzi (Herkules). Invenci jistě uplatníte u kulatých trupů, někdo potahuje pásky podélně, někdo příčně, jak už zmínil Ruja.

Co Ruja zde nenapsal, ale okrajově bylo zmíněno v kapitole druhé - když je potah řádně přilepen a lak zaschnutý, je nutné zbývající části odříznout super ostrou, tedy čestvě vybalenou žiletkou. Šetřit zde se nevyplatí, zatržený potah bude model velmi hyzdit. Čím jemnější papír, tím je riziko "záděru" větší.

Dovětek Feldy:

Hned na začátku se zaměřím na to co ISim nakousl ale nerozvedl - potahování kondenzátorovým papírem. Hned úvodem se přiznám, že netuším kde bych ho dnes sháněl. Pokud někdo víte, podělte se o tuto vyloženě strategickou informaci. Jinak budou následující odstavce dobré jen jako historická informace jak se kdysi dělalo cosi, čehož smysl nám dnes už uniká.

Předně, kondenzátorák má pro modely kategorií oříšek a pistácio absolutně ideální parametry co do aerodynamických vlastností a hmotnosti potahu jím potažených modelů. Ale protože neexistuje nic po všech stránkách dokonalého, je to vykoupeno jeho naprosto katastrofickým chováním ve všech ostatních ohledech:

1) Špatně se s ním pracuje při potahování - má "plechový" charakter, ohýbat se dá jen v jedné rovině, takže potažení kulatého trupu vždy skončí podstatně hůř než při použití třeba Modelspanu. Dále je neprodyšný, což jím potaženému modelu dává vynikající letové vlastnosti, ale jak takový potah přilepit ke kostře, když jej nelze prolakovat? Jako lepidlo na potah funguje spolehlivě jen lepidlo na vodní bázi, používám ředěný Herkules. Příslušnou část kostry štětečkem natřu a pás kondenzátorového papíru na ni přiložím. Pozor, musí se to povést na první pokus, nějaké dodatečné posouvání po kostře nepřipadá v úvahu! Když k tomu připočteme že balzový díl natřený lepidlem na vodní bázi se začne ihned sám od sebe vlhkostí prohýbat a pak taky to, že třeba křídlo musíme potáhnout tak aby již mělo potřebný negativ (dodatečné korekce po potažení jsou velmi omezené) a kormidla zase tak aby zkroucená nebyla, je jasné že potahování je dost adrenalinová záležitost. Navíc lepidlo se do balzové kostry rychle vsakuje a zasychá, takže je třeba s přiložením kondenzátorového papíru po natření kostry chvátat. Jak říkám, práce jedna radost! O potřebě ořezávat potah opravdu ostrou žiletkou již referoval ISim, u kondenzátoráku to ale platí mnohonásobně víc. Když žiletka vlivem tuposti nebo vlivem špatné práce s ní (musí být vedena pod jistým úhlem vůči rovině potahu) neřeže, trhá potah v nepříjemně velkém rozsahu.

Rada: tady je každá rada drahá, práci s kondenzátorákem si musí každý prakticky vyzkoušet a najít pro sebe optimální postupy. Ale po získání potřebného cviku to jde a výsledky mohou být velmi dobré, dokonce lepší než u Modelspanu.

2) Je rozměrově nestálý se změnou vlhkosti - to je sice na jednu stranu příjemné protože navhčením potažených částí se potah pěkně vypne, ale ouha, vypne se jednak hodně, jednak s nebývalou silou. Takže poddimenzované části kostry se zbortí, kormidla a křídla se s chutí kroutí do vrtule. Dalším důsledkem této jeho vlastnosti je velice záludné povolování potahu již hotového modelu při zvýšené vlhkosti v hale a následně jeho opětnému vypnutí po přechodu do tepla - ovšem po tomto procesu povolení a vypnutí může dojít ke změně nakroucení seřízeného modelu či naopak ke zkroucení kormidel a křídel již zalétaného modelu.

Rada: je třeba omezit pnutí kondenzátoráku při navlhčení. Dělá se to tak, že před potahováním se jeho kus po obvodě přilepí na pevný rámeček a několikrát se mlžením vodou nechá povolit a vyschnutím zase vypnout. Lze ho i velmi lehce stříknout lakem aby tolik nenasával vlhkost. Trochu to pomáhá... . Dále pak potažený díl vypínáme opět mlžením vodou ze všech stran a křídla a kormidla necháme dokonale vyschnout v šabloně - kormidla bez zkroucení, křídla se správnými negativy.

3) Má odpudivou barvu - různé druhy kondenzátorového papíru se liší mimo jiné i barvou. Některé jsou do okrova, jiné do hněda, někeré mají fleky jako mastný svačinový papír. Navíc je transparentní - částečně průsvitný. Nenapadá mě jakému povrchu reálného letadla se podobá, oblíbené vydávání tohoto potahu za barvu plátna uspokojí jen toho, kdo skutečný plátěný potah nikdy neviděl. Takže nezbývá než model nastříkat. To má své plus i minus. Kladem je že vrstva barvy a laku vytvoří impregnaci potahu proti vlhkosti a trochu (ale rozhodně ne úplně) sníží jeho povolování vlhkem. Nevýhodou je nárůst hmotnosti a specifické problémy při stříkání kondenzátorového potahu.

Rada: stříkat lze jakoukoliv barvou na bázi nitroředidla či lihu, barvy na vodní bázi jsem nezkoušel. Problém nastává u složitějších vícebarevných kamufláží. Barva totiž na hladkém a jakoby mastném kondenzátoráku drží jen přiměřeně. Takže maskovat pomocí lepící pásky doporučuji jen po důkladném vyzkoušní, protože se může stát že při odstraňování krycí pásky tato s sebou strhne i dříve nanesenou barvu na kterou jsme ji přilepili. Použití šablon z mokrého papíru nelze použít vůbec, namokřený kondenzátorák pod šablonou okamžitě povolí a při doteku se promáčkne. Já používám krytí suchými šablonami, prostě jen přikládám příslušné šablony a snažím se aby mi pod ně barva nepodstříkla. Jde to dost špatně a riziko že se to nepovede je dost velké. S tím souvisí i imatrikulace - nanášení vodních obtisků na kondenzátorový potah je dost delikátní záležitost, je zde nebezpečí že kolem obtisku budou po vyschnutí vrásky kvůli povolení potahu vlivem vlhkosti obtisku a následně rozdílnému vypnutí potahu v místě obtisku a mimo ně. Občas se mi to povede k mé spokojenosti, sem tam ne. Takže se snažím co jde nastříkat nebo namalovat přímo na model.

4) Je křehký - Kondenzátorový potah kostru výrazně zpevní (pokud se nepovolí vlhkem), ale nemá absolutně žádnou pružnost. Takže v případě havárie nebo prasknutí svazku potah popraská či je rozmetán prasklou gumou na cáry. Navíc oprava takto poškozené partie je obtížná a poškození je dost poznat.

Rada: Nepotahuji kondenzátorákem trupy. Jeho výhodné vlastnosti se projeví v plné síle na křídlech a kormidlech, na trup je mnohem lepší použít Modelspan. Ono k poškození kondenzátorového potahu na trupu nemusí dojít jen při prasknutí gumy (tomu lze lehce zabránit natáčením svazku s ochrannout trubkou) ale i jejím kmitáním při vytáčení, promaštěním mazadlem či ochmatáním prsty při manipulaci s modelem. Když už kondenzátorový potah z nějakého důvodu praskne, málokdy jej lze prostě slepit k sobě. Jednodušší, rychlejší a rozhodně hezčí je vyměnit celé potahové pole kolem praskliny.

Pokud po přečtení výše uvedeného ještě v někom zůstala touha potáhnout model kondenzátorovým papírem, smekám před ním. Ale přesto všechno si nemyslím že tento materiál má být zatracen, prostě chce to své a výsledek může být vynikající. Každopádně se tento materiál rozhodně nehodí na větší a mimo halu létající modely. Jeho vlastnosti jsou vhodné pro malé modely (z hlediska Re čísla výhodný hladký a neprodyšný povrch křídla) a tam kde se šetří každým gramem.

Vše výše uvedené je třeba vzít do úvahy ještě před zahájením stavby modelu a přizpůsobit konstrukci a dimenzování kostry jednak tomu že bude potažená tímto materiálem, jednak tomu že kamufláž bude stříkaná. A v neposlední řadě se dobře na tuto fázi stavby připravit, čili vyčlenit si čas a být v dobrém psychickém rozpoložení. Nad ránem těsně před soutěží po probdělé noci to jde opravdu špatně.

Příklad minimakety kategorie Oříšek potažené kondenzátorákem Hromádka Blériotů opět velikosti Oříšku, potaženo kondenzátorákem

Oříšek

Blérioty

No a abych přidal ještě něco užitečného a trochu okrajového, uvedu pár poznatků k potahování konstrukcí z polystyrénu (nemám na mysli EPP). Na rozdíl od předešlé kapitoly o potahování kondenzátorovým papírem je tato určena pro větší modely létající obvykle venku - přece jen polystyrenová konstrukce je těžší než balzová příhradovina a po potažení papírem ještě o něco ztěžkne, tady to ale není hra o gramy (existuje sice jedna varianta této technologie vhodná pro halové minimakety - potažení vakuované polystyrenové konstrukce mikrofilmem - ale to je už opravdu nadmíru specifická záležitost z kategorie high-tech).

Modely z různých druhů pronů jsou v poslední době velmi populární. Není se co divit, tento materiál má řadu přijemných vlastností. Co je však trochu nemilé je jeho malá odolnost proti různým vrypům a rýhám způsobeným provozem a dále i omezená pevnost. Z tohoto ohledu je na tom trochu lépe deskový pron se zpevněnou povrchovou vrstvou, mnohem hůř je na tom konstrukce vybroušená z bloku extrudovaného polystyrenu XPS. Řešením je takový model potáhnout papírem. Předtím je ovšem třeba deskový pron lehce přebrousit, aby se lesklá povrchová vrstva trochu zdrsnila a lépe na ní drželo disperzní lepidlo, které se k potahování většinou používá. I potahový papír je vhodné před potažením trochu upravit - přelakovat na igelitové podložce jednou dvěma vrstvami ředěného lepícího laku. Papír tím sice trochu ztratí svou tvárnost, ale zase se po navlhčení nerozpadá pod rukama a je neprodyšnější pro další povrchovou úpravu. Ale před vlastním potahováním nás ještě čeká trochu práce na polystyrenovém modelu. Pokud je konstrukce někde doplněna balzou která zasahuje až na povrch, je třeba ji několikrát přetřít vodou nebo ředěným disperzním lepidlem a vždy po vyschnutí přebrousit. To proto, že dřevo po navlhčení zvětší svůj objem a ten už mu zůstane i po vyschnutí. Pokud bychom tuto operaci pominuli, z potahu by nám balzové části konstrukce z potahu nepěkně vylezly nad okolní polystyrenovou plochu, i když původně byly pečlivě zabroušeny do roviny. No a před potažením modelu vybroušeného z extrudovaného polystyrenu je ještě vhodné jej jednou natřít ředěným disperzním lepidlem, u konstrukce z pronových desek to není nutné.

Jak už jsem zmínil, lepíme ředěným disperzním lepidlem, pásy potahového papíru přiložíme a zvnějšku přetřeme. Papír vlhkostí povolí a stane se tvárnějším, čímž celkem pěkně přilne i k nerozvinutelným plochám. Tady je však kámen úrazu - během vysychání se papír zase smrští a hrozí deformace potažených částí, hlavně křídel a kormidel. Proto je potřeba je potahovat z obou stran zaráz (nenechat papír se smrštit) a nechat vysychat zavěšené ve volném prostoru nebo v šabloně. Po důkladném vyschnutí opatrně celý povrch přebrousíme opravdu hodně jemným smirkovým papírem, vlastně jej jen tak přehladíme, přetřeme opět ředěným disperzním lepidlem a zase necháme vyschnout. Tento postup opakujeme tak dvakrát třikrát. V této poslední fázi většinou hlídám zkroucení kritických částí tak že je při vysychání držím v ruce a případně nakrucuji negativy na křídlech a kontroluji nezborcenost kormidel. Ideální k tomu je nějaký méně náročný film v televizi, sedím, koukám se a držím příslušnou část za občasného zkontrolování jakou má snahu se deformovat.

Výsledkem by měl být hladký neprodyšný potah, který nejen konstrukci náležitě zpevní, ale do značné míry ji chrání proti jinak destruktivnímu působení acetonu, takže v následujících fázích povrchové úpravy lze takový model bez obav, ale s odpovídající opatrností, nastříkat běžnými acetonovými barvami a poté i lesklým lakem. Navíc povch modelu je jednolitý a hladký, na rozdíl od všech ostatních pokusů o povrchovou úpravu nepotažených polystyrenových modelů jejich nátěrem různými latexovými barvami a já nevím čím vším ještě.

Na závěr jedno doporučení - při použití kombinované konstrukce modelu (třeba polystyrenový trup a konstrukční balzová křídla a kormidla - dosti častá varianta kopírující konstrukci skutečné předlohy) je třeba až do jisté fáze ponechat tyto díly s rozdílnou technologií konstrukce odděleně. A to proto, že konstrukční části potahujeme a hlavně vypínáme acetonovým lakem, což by sousedící polystyrenové části rozhodně ve zdraví nepřestály. A to ani kdyby už byly potaženy papírem, protože je podstatný rozdíl mezi opatrným stříkaním barvy a laku, před kterými potah polystyrén spolehlivě ochrání, a hojným natíráním laku štětcem kdy už jen intenzivní výpary by si na okolním polystyrenu zgustly.